Bez práce nejsou koláče

To mi takhle jednou s0cketka povídá, že se přihlásila na nějaký běh, a sice Enervit Janovských 11 km. Do Janova je to pořádný kousek cesty, takže kvůli jedenácti kilometrům zbytečná cesta. Ale devatenáct, to už je lepší! Zhlédla jsem propozice - paráda. Ale i výsledky předchozích ročníků - to už taková paráda není. Většina, starší ročníky nevyjímaje, to běhá za hodinu-hodinu a půl, kdežto já nemám šanci to dát pod dvě hodiny. Kdybych alespoň trochu trénovala... Takhle skončím poslední, i kdybych šla "na krev" :-/. To mě odradilo a nechala jsem to "plavat". Za nějaký čas mě to ale hlodalo, a tak jsem se rozhodla zúčastnit. Podotýkám zúčastnit, nikoliv závodit!
Ještě v pátek jsem nevěděla, zda pojedeme, ale nakonec to vyšlo.
Do noci jsem chystala věci, abychom ráno hned po snídani mohli vyrazit. Ovšem krátce po čtvrté ranní mi synek stáhl peřinu se slovy: "Máma spát ne! Pojď dolů, mámo!" Marné je veškeré přemlouvání, že je tma, tedy noc, a že máma potřebuje ještě chvíli spát :-/. "Jdeme hrát. Pojď!" Ach, proč jen jsem si přála, aby náš malý už uměl toto a tamto a třeba i mluvil ve větách :-D?
Díky časnému budíčku se nám podařilo vyrazit včas. Zatímco synek v autě samozřejmě ihned usnul, aby dospal, mě začínala slušně bolet hlava z únavy (přecijen jsem zvyklá spát déle než 3-4 hodiny). Cesta uběhla jak voda, pouze v Jablonci jsme se poněkud zamotali, a příjezdový čas byl akorátní, ihned jsme našli parkoviště pro účastníky a já se vydala vyzvednout strtovní číslo do sokolovny. U sokolovny bylo samozřejmě ještě jedno parkoviště, které nám bylo zřejmě záměrně zamlčeno, což mě trochu naštvalo, nemám ráda rozdělování na VIPky a neVIPky, a taky protože jsem se ještě potřebovala převléknout a musela jsem jít zas dolů a zas nahoru. Jako rozcvička to není špatné, ale zkrátka zbytečný stres, zda to stihnu tam a zpět na start nebo ne.
Na start jsem to stihla s cirka šestiminutovým předstihem. Cestou jsem pozdravila Leonu a zůstala jsem pěkně na konci startovního pole. Zima jak v lednici, inverze (a tedy slunce) se nekoná, a já jen v lehké běžecké bundě. Brrr! Klepala jsem se jak ratlík s vědomím, že od zítřka mě bude bolet v krku. Pár minut žvatlání pořadatele a z ničeho nic výstřel, div jsem se nepo..., jak jsem se lekla. A běželo se.
S vědomím, že jsem na konci a že mě už téměř nemá kdo předběhnout, jsem si jen tak běžela. Kam bych se hrnula? Rozhodla jsem se přeci hájit zadní pozici! Ale zas žádné cupitání, aby mě zítra nebolela lýtka. Pěkně velké kroky a do prudšího kopce chůze (v mém případě rychlejší než běh). Běžela jsem tak, že jsem zapomněla pořádně funět. Zato jiní funěli jak mašiny a hekali jak když je na nože berou, často až úsměvně, občas až obtěžujícně. Dlouho jsem se nemohla jednoho hekala zbavit. Do kopce mě vždy dostihl a po rovince jsem mu zas odběhla já. Ale nakonec jsem mu v jednom mírném stoupání odběhla natolik, že už mě to nerušilo.
Všude mlha jak mléko, celkem zima, viditelnost tak akorát k mé rychlosti. Zpočátku byl pořád někde někdo, ale pak jsem běžela témeř sama, což bylo parádní. Jen, abych nezabloudila! Žluté šipky nebyly v té mlze místy vidět, ale na důležitých křižovatkách stáli pořadatelé v reflexních vestách, aby nás správně nasměrovali.
Odhaduji, že někde kolem 7 kilometru mě začali předbíhat chrti z jedenáctky. Ale jako opravdu docela dost rychle. Jak demotivující! Když už se člověk smíří s tím, že je poslední, začnou ho najednou předbíhat ti, kdo startovali o čtvrthodinu později? Opakuji - demotivující! Ale po pár kilometrech se naše trasy rozdělily a já si zas běžela sama.
Vzhledem k tomu, že jsem zapomněla nastudovat profil trasy, neměla jsem absolutně vůbec ponětí kde jsem, kolik toho mám za sebou a kolik před sebou a co mě ještě čeká. Mlha, zima a liduprázdno hodně zkreslovalo situaci. Myslela jsem, že někde v půlce bude občerstvovačka, ale nikde jsem na ni nenarazila, jen někde v prvních kilometrech jsem zaregistrovala stolky, kde vybalovali něco z krabic, ale to mi přišlo nějak brzy po startu a hlavně nepřipravené. Ne, že bych ji potřebovala, ale pro orientaci na trati dobré...
Trasa parádní, terén jedna báseň, kopečky i kopce nahoru, sem tam polorovina, občas kopec dolu. Co mi tedy nevyhovovalo byl seběh po nějaké sjezdovce, a taky závěrečný seběh po šutrech a po prudké stráni. To bylo jako fakt fuj! Vlastně se ani moc běžet nedalo. Dvakrát jsem si lehce podvrknula kotnik a obávala jsem se, aby to nedpadlo jak na Baroku, že poběžím s vymknutým kotníkem a budu z něj mít bambuli, nebo jako v Jeseníkách, že se vymlátím na posledních kilometrech. Naštěstí cesta do cíle se v posledních metrech vinula pěkně vzhůru, takže nohy mohly ještě zapracovat. Před cílovou rovinkou přede mnou běžel jakýsi mladík a ozvalo se: "Dej ho!" "Mám, jo?" odvětila jsem. "Jasně, ten už nemůže." dostalo se mi škodolibé odpovědi. A tak jsem pár metrů před cílem zrychlila, abych asi o půl kroku předběhla jednoho chudáka, který už nemohl :-).
Oi diběhz jsem měl úplně jiný pocit než mívám. Bývám zplavená, vyšťavená, udýchaná, jdou na mě mdloby ze závěrečného sprintu. Ale tentokrát jsem sice byla zplavená, ale neudýchaná, spíše zmrzlá a tak nějak divně plná sil. Asi tím, že jsem zvolila zcela jinou taktiku. Možná ty dlouhé kroky? Nebo chůze do kopce? Když o tom tak zpětně přemýšlím, možná mi podvědomě chyběly ty 2 kilometry do půlmaratonu, nevím...
Několik minut jsem postávala před sokolovnou a mrzla ve snaze zahlédnout s0cketku se sestrou, ale ona nikde, nakonec jsme se našly telefonicky :-). Poklábosily jsme v sokolovně, já trochu rozmrzla, zhlédly jsme část vyhlašování. A mě tak napadlo, jak jsem se jen mohla chtít poměřovat s někým, kdo poctivě trénuje a třeba se i živí běháním v horách nebo triatlonem?
Skončila jsem poslední, téměř. Ale asi už stárnu nebo se jedná o jakýsi druh rezignace, protože mi to tentokrát přiliš nevadí. Zřejmě jsem někde uvnitř pochopila, že bez práce nejsou koláče a bez tréninku není dobrý čas. Nebo jsem možná už úplně mimo, když jsem se svým výkonem 1:55:49,5 (a tedy s půlhodinovou ztrátou na vítězku a mnohaminutovými ztrátami na mnohé seniory) relativně spokojená...? :-)
Ale zas mi ukažte někoho, kdo běhá 3krát do měsíce a uběhne horských 19 km pod 2 hodiny ;-) :-D.
Jo, a v tom krku mě samozřejmě bolí :-b...

Pátek třináctého v pondělí

Asi je to evidentní již z titulku příspěvku. Včera prostě nebyl můj den.
Před časem jsem si koupila nové kolo - závoďáka, krásné holátko. S tím, že na starém, které mám ověšené vším možným (odrazky, blikačky, zvonek) budu podnikat již jen dopravní cesty, nainstalovala jsem k tomu všemu i blatníky. Hnus :-D!
A včera že vyrazíme k babičce do Prahy.
1. Cesta tam.
Vypravování se je děsné, dítě jako obvykle zlobí, nechce se najíst, pak se nechce napít, ani vysvléknout, ani obléknout, natož vyčistit chrup. Honím ho po bytě sem tam a vyhrožuji, že pojedu sama. Nezabírá to. Prý si klidně bude doma bagrovat a převážet LEGO. No, co s tím? Zkrátka je nad věcí, takže já se vpravuji připevnit na kolo cyklosedačku v domnění, že se prcek umoudří. A také, že ano. Jen sejdu dolů po schodech, už brečí: "Taky, taky, kolo!". Bezva! Jdu ho rychle připravit a cestou ven mu ještě zakazuji hrabat se venku v pískovišti, protože je to mokré a navíc by ho cestou na kole škrábal písek v oblečení.
Kolo připravené, sice jsem odmontovala pumpičku a taštičku s nářadím a náhradní duší, ale už se s tím nebudu zabývat, protože defekt jsem neměla leta a když už by s něco stalo, nejdedeme přeci daleko. Nazouvám nové tretry a jdu. Dítě je zadělané od mokrého písku od hlavy až k patě, takže zouvám tretry a jdu ho převléci. Za krátko usedáme oba na kolo a vyrážíme. Otevřu vrata. Zavřu vrata. Nejde mi zaseknout bota do spd. Cože?! Zkouším to, ale nejde to, nové kufry nejsou asi kompatibilní se starými nášlapy. Otvírám vrata. Vyndavám dítě ze sedačky a se žádostí, ať nechodí do písku, jdu přezout na staré dobré tretry. V minutě hotovo. Zjišťuji, že dítě je celé od písku, ale už ne promočené, takže oklepu a vyrážíme.
Konečně na trase, uff! Nově instalované blatníky drhnou o kolo, a to jsem se dala co nejdál od plátě to šlo. Hrůza! To bude cesta :-/...
Nabírám směr Jižní město, protože chci vyzkoušet jinou cestu než ty nevyhovující trasy přes Jesenici, Vestec nebo Kunratice. Sice už jsem tudy jela, ale nějak to přeznačili a v novém značení chybí zančky, takže se ztrácíme v nové zástavbě v Šeberově - 3 km od domova - no, super začátek!
Díky místní obyvatelce nalézám stezku a pokračuji, abych za krátko po neuvěřitelném kličkování přes v Kateřinkách a na Chodově narazila na konec cyklotrasy a schody. S dítětem v sedačce - nelze! Obracím a vydávám se po silnicích jednosměrka-nejednosměrka hledat cyklotrasu přes Opatov. Po dlouhém bloudění po sídlišti najdu. Pohoda až na Chodov. Jen mě iritují neustálé zančky "Začátek stezky pro chodce a cyklisty"/ "Konec stezky pro chodce a cyklisty". Ty, kdo prodává, vydělá majlant :-/... Plánuji sjet z Chodova do Krče k Labuti, ale "Zákaz vstupu na staveniště". No, super. Ještěže tam napsali vstupu, takže na to kašlu a jedu :-). Cestou se motám mezi automobily, ale jde to. Staveniště to rozhodně není. U Labutě čumendo na labutě a kačeny, jinak by byl řev. Pak pokračování po "opruz" trase podél Spojky do Braníka a dále přes Barranďák a Prokopákem nahoru.
Už už se blížíme k cíli, když zjišťuji, že dítě usníná a neuvěřitelně pitomě se mu vyvrací hlava ze strany na stranu. To se mi ještě nestalo. Vždycky, když někoho vidím, že takhle veze spící dítě, tak si říkám, zda je dotyčný normální. Takže zastavuji, dávám sedačku do polohy lehu a pomalinku jdu, aby to bylo co možná nejkomfortnější. Po několika desítkách minut klidu míjím rusky hovořící skupinku žen a dětí. Je to v klidu do doby než si jedna dívenka všimne, že vezu spící dítě a zuřivě začne cinkat na zvonek na svém kole. Ještěže neumím nadávat rusky! No, co, alespoň mohu pokračovat dál v jízdě...
Trasa přes Jižňák? Never more! Za každou cenu vybudované/vyznačené cyklotrasy a cyklostezky, které nikam nevedou, a když už, tak zdlouhavě myškovat, sesedat a bůhví co ještě, to je lepší jet po silnici :-/.
2. Cesta zpět.
Frčím si to jako vždy Prokopákem dolů k Vltavě. V Hlubočepích mi podezřele hapruje zadní kolo, ale asi je to jen těmi špatně seřízenými brzdami (Jo, dejte si kolo do cykloservisu tady u nás, mimo sezónu jsou ochotní, ale nové špalky vám nalepí na ráfek, takže budete pořád brzdit a seřizovat si to stejně sami :-/.)...
"Opruz" trasa je opruz, přes Cholupice nebo Břežanské údolí je to teď po silnici v hustém provozu - s dítětem nic moc, takže zkouším jet nově přes Modřanskou rokli.
Tady jsem nebyla už více než 5 let, takže se kochám. Zhruba v půlce zjišťuji, že zadní kolo pomalu ale jistě měkne. Sakra! Zpytuji, že jsem ráno nevzala pumpu a náhradní duši. Zákony schválnosti fungují spolehlivě :-/. Raději sesedám a vedu kolo, aby vydrželo déle. Vypadám asi vtipně, protože na pneu není nic moc znát a já šlapu jak blbka vedle kola do kopce i z kopce. V Písnici už to ale znát je, jenže chci dojet s malým v sedačce co nejdál, ideálně ke stezce ve Vestci. Jenže v Kunraticích už jedu po ráfku, takže malý bude šlapat po svých...
Ale jde to, cestu skrz zástavbu v Kunraticích známe a není tu provoz, pak pěkná cesta podél jahodových plantáží a o cyklostezce až do Hrnčíř. Malý střídavě ťapká po svých nebo ho nesu tzv. na koni. Jistě vypadám jak ichtyl, ale žádný z desítek projíždějících cyklistů se nezeptá, za něpotřebuji pomoct. Ne, že bych to vyžadovala, poradím si sama, ale když vidím někoho v nesnázích, za zeptání člověk nic nedá. Holt už to není jak bývalo :-(. Nebo je to tím dítětem, pánové? ;-)
Domů jsme dorazili už za šera, no, spíše za tmy.

Ať mi nikdo neříká, že existuje jen pátek třináctého!