johariin skromný blog

Moje první Velká kunratická

2011-11-13T10:41:00.008+01:00

Od chvíle, kdy jsem se zařadila do pracovního procesu se počet mých výběhů, podobně jako podzimní teploty, přiblížil bodu mrazu. Jsem z toho dost nešťastná, jelikož běh je možný poze o víkendech, přičemž dost často se mi vůbec nechce, zejména do těch listopadových mrazíků. Každopádně ale doufám, že až se dny prodlouží, bude zas lépe.
Dnes ráno jsem skrze mrazem prokvetlé okno opět zhlédla, že na zahradě řádil mrazík - vše pokryto jinovatkou, Fífě dokonce zamrzla voda v misce. "No fuj! Do toho se mi fakt běhat nechce!" pomyslela jsem si. Zhruba hodinu jsem nervózně popocházela po domě a rozmýšlela, zda jít či nejít ven.
O to více bylo horší pomyšlení na to, že jsem se před časem přihlásila na Velkou kunratickou. (To, abych měla motivaci trénovat... Ha, ha ha!) Už už to vypadalo, že díky své nerozhodnosti celé ráno prosedím doma a zmeškám start. Ale najednou jsem se vzchopila, oblékla teplé běžecké hadříky, nasedla na kolo a vyrazila do nedalekých Kunratic.
Cesta byla krátká a celou dobu z kopečka, zato výživná. Zima, opravdu zima. Ale zpoza mlhy se snažilo prodrat sluníčko, taže to vypadalo nadějně. Jenže jak jsem se blížila k místu, houstla mlha a slunce ubývalo.
Po úporném několikaminutovém kličkování mezi přicházivšími spoluběžci a jejich doprovody jsem se dostala k prezenci. Vyzvedla jsme si čip, startovní tašku a tričko. Našla jsem parádní místo na zaparkování kola, k němuž jsem po přezutí se do běžeckých bot přizamkla i batůžek a helmu. "Snad to nikdo neukradne, běžci jsou snad čestní lidé" doufala jsem.
Připevnila jsem si čip a číslo a vydala se "rekognoskovat terén". Všude se to hemžilo běžkyněmi, běžci, běžčaty i neběžci, zatímco já jsem tu byla sama samotinká. "Nesnáším, když nevím, do čeho jdu" pomyslela jsem si. Našla jsem start (Hurá!). Byla mi dost zima, trochu jsem se rozehřála a najednou bylo odstartováno. Bylo to opravdu na "těsnačku", kdybych se bývala rozmýšlela o pět minut déle, tak bych to propásla.
Naštěstí startuji mezi prvními, takže to budu mít brzy za sebou. Když jsem zjistila, že startuji ve dvojici s 12letou (odhaduji) holčinou, zmocnila se mě panika. "No, to bude ostuda, ta mě trhne" zoufala jsem si.
A bylo to, jsem na startovní čáře, tři-dva-jedna, vydávám se na mě zcela neznámou trať. Po několika desítkách metrů potok - pravá noha mokrá. Kluzký výlez, pak chvíli normální lesní pěšina. Necítím nohy, mokrá je totiž i levá. Najednou kopec, běžkyně předemnou přecházejí do chůze a škrábou se nahoru, některé i po čtyřech. Snažím se běžet, ale je to spíš takové cupitání po centimetrech. Jsem nahoře (Hurá!). Mrazivý vzduch mi proudí přímo do plic a neskutečně škrábe. Parádní pěšinka vlnitým terénem, ale já absolutně necítím nohy, jen se modlím, abych nezakopla nebo špatně nešlápla a nezřítila se k zemi. Najednou nevím, kudy běžet, jsem zmatená, tak zpomaluji, všude dost lidí, snad někdo poradí, ale je vypáskováno, takže se uklidňuji a běžím dál. "Do prčic, já vůbec necítím nohy!" běduji. Předemnou kopec dolů - přesně to nesnáším, přesně toho se bojím, zpomaluji téměř do chůze. "Raději to sejdu než se vymlátit" říkám si. Dole mě čeká opět brůdek. Běžkyně přede mnou neběží, zřejmě ví proč - břeh je kluzký. "Opičím" se po ní a s rozvahou ukázkově smočím obě nohy. V cílové rovince to ještě trochu rozparádím, ale jinak už ani metr, mám rozedraný krk od ledového vzduchu a absolutně umrtvené nohy. Čas je bídný (nějakých 06:40,6), ale vzhledem k tréninkovým i závodním podmínkám jsem ráda, že jsem to přežila. Ještě nikdy jsem se tolik netěšila na čaj z barelu!
Kolo i batůžek jsou netknuty na svém místě, jsem ráda, že jsem se nespletla a že v dnešní době ještě existují místa, kde člověk může odložit své věci, aniž by o ně přišel...
Asi teď budu pár dní marodit se zánětem průdušek :-), ale stálo to za zkušenost a příští rok už alespoň budu vědět, do čeho jdu.

Night GP 2011

2011-09-12T13:35:00.006+02:00

Tak jsem to v sobotu udělala zas! Opět jsem běžela 5 km večerní Prahou v rámci Night Grand Prix.
Trénink v podobě jediného výběhu - ve středu se s0cketkou, nastiňoval, že čas bude stát za "prd". Ale vlastně mě to příliš netrápilo, jelikož se mi ani běhat nechtělo, v poslední době mě totiž pro změnu neustále ostře bolí levé koleno a k tomu se v pondělí přidal obrovský puchýř na pravé patě. Děs, běs ta lidská schránka!
V sobotu ráno jsem si nachystala běžecké propriety, bylo důležité nic nezapomenout, jelikož jsme se zrovna vydávali na výlet na opačný konec republiky. Celý den jsem se drkotala v autě nebo lezla po lesích a trnula hrůzou, zda stihnu start.
Odpoledne pak šup, šup do Prahy, abych nezmeškala večerní setkání se s0cketkou a její sestrou, která se dnes na trať vydávala poprvé.
Nechybělo prozkoumání zázemí, které bylo tentokrát pěkné a přehledné, dále několikanásobná návštěva toalet ve snaze vymačkat močák jako citrón, a rovněž krátké rozběhání, ale jen tak, abychom se příliš neunavily :-).
Zhruba deset minut před startem jsme se se s0cketkou vydaly do koridoru A, jelikož jako ostřílené závodnice se přeci nebudeme tahnout v koloně. Po krátkém pietním aktu za zesnulé hokejisty zazněl výstřel.Chvíli se nic nedělo, takže to spíš vypadalo, že první linie lehla.. Ale nakonec začaly pohyby, takové koridorové kontrakce :-). Přezevšechny snahy běh nebyl několik set metrů vůbec možný. Nekonečné nepříjemné cupitání v davu, kterému jsem se chtěla vyhnout, mě provázelo snad několik kilometrů. Tlačenka tisíců cupitajících žen úzkým koridorem - to je nejspíš úděl tohoto městského běhu. Chápu, že je nesnadné v pražských ulicích a uličkách zajistit dostatek prostoru pro běh, ale nechápu, že některé účastnice nejsou schopny se na začátku pětikilometrové trasy alespoň trochu rozeběhnout. Běžet mohlo nejspíš těch prvních 10...
Ale konec kritizování. V levém koleni mě bodalo, jako kdybych tam měla hřebík (buď mi tam něco chybí nebo přebývá, nevím...), kostky a asfalt tomu zřejmě příliš nepřidali, na pravé noze se občas ozval puchýř velikosti dvacetikoruny, v němž je soustředně puchýř o velikosti pětikoruny :-). "Paráda, zřejmě tady v tom cupitajícím davu vypadám jak postřelená slepice" pomyslela jsem si krátce po proběhnutí startovní bránou. Ve snaze nepošlapat chodkyně předemnou a nebýt pošlapána těmi za mnou jsem se vydávala vpřed Pařížskou ulicí. Běžet příliš nešlo, ale občas se někde vyskytla mezírka. Výhoda byla, že naprostá většina účastnic si vybírala v zatáčkách kratší trasu, kde se musely dámy téměř zastavit, aby se nepohamtaly, takže já jsem si je zcela volně mohla předběhnout vnějškem. Po "vracečce", tedy zhruba po druhém kilometru, dav prořídl, takže to bylo o něco lepší. Puchýř bolel jen z kopce, koleno neustále, ale rozhodla jsem se držet tempo něco nad 4 min/km, abych trochu stáhla původní chodeckou rychlost. Přeběh mostu, pak kolem Ministerstva a zpět do Pařížské. "Hlavně v Pařížské nefinišovat, cíl je z druhé strany!" vzpomněla jsem si na radu s0cketky, když před startem instruovala svou sestru. Takže ještě zcela zbytečná klička Celetnou a zpět na Staromák. "Fakt nechápu, proč nemohli udělat nějaký pěkný okruh, ale dělají vracečky a kličky" zabědovala jsem, ale to už jsem viděla cílovou bránu, takže bylo na čase ještě to trochu přiškrtit a doběhnout do cíle pořádně zpocená :-).
Cíl jsem proběhla v čase 25:30, real time 24:54 - fuj, fuj, fuj!!! Ale rychleji to fakt nešlo, ledaže bych příště šla do linie chrtů, ale to by mě pak taky ten dav mohl převálcovat :-D...

Jak nejlépe vydělat, když je léto deštivé

2011-09-04T22:00:00.011+02:00

V sobotu večer tento článek zněl následovně:
Nike Run Prague - jak jsem se těšila, tak jsem zklamaná, být to můj první "závodní běh", tak mě do konce života od běhání resp. závodění odradil. Jsem znechucena marketingovou metodou, kterou organizátoři použili, aby co nejvíce utržili. Nesdělit účastníkům, že v cíli nebude možnost občerstvení (vyjma toho, které si účastník po půlhodině stání ve frontě sám za drahý peníz zakoupí), se mi jeví jako podlé, nečestné a nesportovní. Sobotní akci Nike Run Prague lze shrnout vlastně mým mottem pro tuto akci. "Non omnia possumus omnes" čili "Ne všichni zmůžeme všechno", a tedy ne všichni uběhneme 10 km a ne všichni můžeme pořádat běhy pro veřejnost!
Nejsem právník, ale myslím, že by se to dalo brát i jako pokus o ublížení na zdraví tisíců osob. A když čtu na behej.com názory borců, že kdo potřebuje na 10 km pít, nemá tam, co dělat, tak bych jim dala spoluvinu a facku navrch! Někteří účastníci se podcenili a nezvládli to, ale organizačně to rovněž nebylo zvládnuto.
Opravdu bych se vůbec nedivila, kdyby se tento běh z důvodu nulové účasti (nebo nepovolení) neopakoval.

Nechala jsem si několik dní na uležení a článek napsala znovu:
V sobotu jsem se (opět bez řádného tréninku) vypravila na desetikilometrový Nike Run Prague. Když jsem se na běh hlásila, nadchla mě možnost volby trička a relativně nízké startovné. Rovněž vyzvednutí startovního balíčku byl bez tlačeníce a obsah balíčku naprosto bezkonkurenční - žádné reklamní letáky, pouze tričko, čip a pěkný a zcela obyčejný batůžek, navíc dle vlastního výběhu barvy! Jistě je patrné, s jakým nadšením jsem běh očekávala.
Nutno přiznat, že trénink šel opět tak nějak stranou a ještě v den závodu jsem si absolutně nebyla jista, zda se vůbec vejdu do devadesátiminutového limitu.
Ráno jsem si ještě pročetla informace k závodu a prohlédla mapku zázemí, abych pak zbytečně nebloudila. Zhruba v poledne jsem oblékla slušivé tričko a ostatní běžecké hadříky a vydala se kolmo do Prahy. Ač bylo vedro, cesta byla příjemná, jen v Bráníku začal provoz na cyklostezce houstnout a u Žlutých lázní se již projet nedalo. Naštěstí byla volná silnice, takže nebyl problém dostat se k bazénu, kde jsem měla sraz se s0cketkou a ostatními běžkyněmi. Zde jsem řádně připoutala svého dvoukolého miláčka, vyměnila tretry za běžecké botky s čipem a vydala se do úschovny batůžků. Po jízdě na kole jsem měla žízeň, a tak jsem si výjimečně nechala v ruce lahvičku s vodou, jak se ukázalo, byl to velmi prozíravý tah (zřejmě mě ještě neopustil "zanšin").
Zatím vše běželo hladce, setkala jsem se se s0cketkou a ostatními, abychom se pak opět rozešly po svých... Před startem nesměla chybět návštěva toalet a namočení si hlavy, pak už jsme se vydaly na start.
Koridor byl velmi příjemně vyřešen - žádné řazení dle startovních čísel, a tedy žádné předbíhání a mačkání a podvádění. Jen to vedro, slunce pralo jak divé. Hlava už téměř uschla..
Zanedlouho přišel start, ovšem několik minut trvalo, než jsme se s0cketkou proběhly startovní bránou. Po chvíli jsem s0cketku ztratila a vydala se na boj s davem sama. Běžet se nedalo, a tak jsem se pomalu sunula s davem. Když jsem zrovna nezakopávala o kostky, tak mi někdo zezadu podrážel nohy - hrůza, děs. Ale trasa byla pěkná, a tak jsem se při tom ploužení alespoň kochala rozpálenou Prahou. Neviděla jsem kolometráže, takže jsem absolutně netušila, v jaké jsem fázi, kdežto náhle jsem spatřila ukazatel pátého kilometru. "Tady někde bude ta občerstvovačka" pomyslela jsem si. Na občerstvovačkách zastavuji jen výjimečně, na 5 či 10 kilometrech vlastně nikdy a na půlmaratonu jen občas. "Dnes by vzhledem k počasí bylo moudré se občerstvit" rozhodla jsem se. Ovšem najednou jsem před sebou viděla dav, ale nebyl to dav běžců, byl to doslova "masový špunt", který se u občerstvovačky vytvořil. Chvíli jsem postávala v domnění, že zanedlouho přijdu na řadu, avšak když se mi po několika minutách nepodařilo ani zahlédnout stolečky s kelímky, vzdala jsem to. "To snad ne, žízeň nemám, takže tu snad nebudu tvrdnout!" pomyslela jsem si a svírajíc lahvičku s vodou načerpanou na toaletách, jsem odešla vstříc dalším pěti kilometrům. Cestou jsem si několikrát lehce polila hlavu, abych se ochladila. Šlo by to i bez toho, ale nepříjemné to rozhodně nebylo.
Od Mánesa začalo doslova drama, minula jsem několik padlých, z čehož mi šel mráz po zádech, a neustálé houkání sanitek nevěstilo nic dobrého. "Ty jo, tak to je hustý! Asi se přecenila, chudák" pomyslela jsem si, když jsem míjela mladou běžkyni naloženou na nosítkách. Snažila jsem se trochu zrychlit, abych byla co nejdříve z té marodky pryč. Ale nedařilo se. Zrychlení tedy ano, ale čím blíže k cíli, tím více padlých a sanitek. Hrůza! Bylo mi vedro, hlavou mi problesklo "Nejsem zvyklá běhat ve vedru, ale že bych omdlela a nedoběhla, tak to snad ne!" Jenže člověk nikdy neví... A když jsem zhruba kilometr před cílem pomáhala dávat do stabilky muže, který rozhodně nevypadal, že běží poprvé, přála jsem si být už doma. Nejhorší pocit má člověk když vidí, že je někomu zle, ale nemůže mu pomoci (nebo jen minimálně). Ani nechci pomyslet, jak by to vypadalo, nebýt přihlížejících a zasahujících fanoušků. To by byl masakr! Ale do cíle zbývalo již jen několik set metrů, takže jsem pěkně nasadila tempo, abych to již měla z krku (očí a uší).
Proběhla jsem cílovou branou v čase 00:55:52 a začala hledat cílové občerstvení. "To není možné, někde to tu musí být, vždyť to psali v informacích!" zlobila jsem se na svoji neschopnost najít cílové stolky s vodou. Několikrát jsem prošla areál Žlutých lázní, ale nic. Zhruba pul kilometru za cílem jsem však objevila korýtka, kde občas z nějakého kohoutku učůrla voda, a tak jsem si opláchla obličej a namočila hlavu.
Poté jsem se vydala do úschovny pro batůžek a na smluvené místo, kde jsme se měli sejít s ostatními. Ale nedalo mi to, a tak jsem ještě několikrát prošla areál, zda to občerstvení není někde "zašité". Nebylo.
Na srazu se s0cketky partou jsem zjistila, že nejsem nemožná, ale že skutečně cílové občerstvení neexistuje, ledaže by si chtěl člověk vystát půlhodinovu frontu na půllitrovou lahvičku vody za 50 Kč. "Tak to fakt není možný, tak tenhle běh už nikdy!" zasmála jsem se a šla pro své kolo a vydala se na cestu domů. Míjela jsem kolonu sanitek a dalších složek záchranného systému, vypadalo to, jako kdyby zde vypuklo hromadné neštěstí, ne sportovní akce. U nedaleké benzínky jsem si pak koupila za 30 Kč 1,5litrovou lahev vody - a pak, že jsou benzínky drahé :-D!
Závěr? Naštěstí na desítce pít nepotřebuji a na osvěžení jsem měla vodu v lahvičce, a tedy záležitost chybějícího občerstvení mě přímo netrápila. Ale co mě opravdu trápí je fakt, že ve snaze utržit co nejvíce peněz ve Žutých lázních, bylo riskováno zdraví (a životy) účastníků této akce. Jistě, mnozí se přecenili a nezvládli to, to je fakt a nikomu to vyvracet nebudu (ani borcům-blbcům, kteří na behej.com pšíší názory, že kdo potřebuje pít na desítce, nemá na to apod...). Ale další fakt je to, že pořadatelé se rovněž přecenili a akci nezvládli tak, aby byla bezpečná. Tolik padlých jsem neviděla ani na půlmaratonu ani jinde.
Přihlašování a startovné - 1, tričko - 1, batůžek - 1, zázemí - 2, koridor - 1, trasa a značení - 3, občerstvovačka - velká 5, časomíra - 1, cílové občerstvení - naprostý propadák.
Takže, akce se mi líbila, ale... :-)

Iron Dumpling 2011

2011-08-06T20:52:00.032+02:00

Tento příspěvek by se dal také nazvat: Další z mých šíleností. Ano, po minimálním tréninku a čtyřleté pauze jsem se opět odhodlala postavit na start "Železňáka". Kdo sleduje mé (NE)výkony, jistě si dokáže představit, jaké pocity mne doprovázely, když jsem se v sobotu ráno probudila a uvědomila si, že za chvíli vyrážíme.

Na tento závod mám velmi pěkné vzpomínky, byl to velmi příjemný malý závod, pěkně vedený - a hlavně můj první (a rovněž poslední) triatlon, navíc se mi poštěstilo umístit se na stříbrné pozici.

Dnes bylo od počátku jasné, že letos budu ráda, když se 1. neutopím, 2. nerozmlátím na kole, 3. nezlomím si nohu při běhu. Slova mé mamky: "Nezapomeň si vzít pas - až budeš plavat do toho Německa!", zcela vystihují můj hlavní handicap.

Je tedy sobota ráno, po zbytečně komplikovaném domlouvání odvozu balím propriety a jedeme vyzvednout kolegyni s0cketku. Cesta ubíhá rychle, pořád o něčem štěbetáme a také zaříkáme počasí, jelikož na odpoledne slibují deště.

Zastávka u benzínové pumpy mě málem připraví o cyklistickou část závodu, jelikož můj nejdražší mi vyndá tretry z auta, aby proschly, jenže je už nedá zpět, a odjíždíme bez nich. Naštěstí mám za ta léta již zkušenosti a ostražitě se zeptám: "Dals mi do auta ty boty na kolo?" Po krátkém dialogu je jasné, že boty jsem si samozřejmě měla hlídat já a jsou tedy logicky na benzínce - takže se pro ně vracíme.

Po příjezdu do Děčína zjišťujeme, že jsme tu se značným předstihem. Vyzvedáváme tedy startovní tašky, stíháme krátkou procházku a teprve pak se připravujeme na akci. Zatímco s0cketka má krásnou triatlonovou kombinézu, já valím špíčky ve starých plavkách. "Hrozný, připadám si jak socka (ne s0cketka)" pomyslím si, když se můj obraz objeví na skle auta. Hlavně nic nezapomenout a tak v depu umisťuji - kolo, cyklisťáky, tretry, helmu a běžecké boty s instalovanýma ponožkama.
Několik minut před startem nám byly vysvětleny trasy. Zatímco plaveckou část údajně poněkud komplikuje silný proud Labe (patrné na první pohled), a tedy nemáme se nechat unést, cyklistickou část ztěžují kluzké pískovcové kvádry, na kterých se nemáme vymlátit, a závěrečnébrody. "Tak to je fakt vtipné, to před těmi čtyřmi lety nebylo, to nemám šanci..." obávala jsem se.

Zatímco týmoví kolegové se poctivě připravují a rozplavávají, já v silných obavách o bezprostřední budoucnost postávám na břehu a snažím se nalézt svůj doprovod, s nímž jsem se nestihla rozloučit.

Jelikož celé startovní pole postupuje dál a dál do vody, i já se odvažuji smočit palec. "Mno, celkem studená" podotknu, ale nechám se zlákat s0cketkou a Vojtou do větší hloubky. "Stejně budu zas poslední, takže není kam spěchat" podotknu. Jsem si jista, že kdyby pořadatelé věděli, jak jsem na tom plavecky, nepustlili by mě tam ani pokotníky.

Plavání

A je to tu, zazněl výstřel, plavci se dali do pohybu, já se snažím plavat co nejvíce proti, aby mě proud odnesl přesně k první bójce, bohužel jsem to poněkud přehnala a končím mezi bójkami, takže musím k té první ještě kus doplavat. Poznala jsem, že moje originální technika alias kraul (hlava nad vodou, ruce jako mlýnské lopaty a nohy táhnout za sebou) není až tak originální, jak jsem předpokládala, což mě poněkud zamrzí. U bójky mě fauluje závodník s číslem 1, div mě neutopil, ale je mu to jedno. Vedle sebe mám najednou s0cketku, zřejmě se rovněž inspirovala mojí technikou. Úsek mezi bójkami je pohoda - vracák. Naopak od druhé bóje k výlezu je to skutečně boj o život. Traverzuji minimálně, což je značná chyba, jak se posléze ukáže. "Netušila jsem, že se při plavání dá takhle zadýchat!" Výlezový koberec se pomalu blíží, ale rychleji se oddaluje z mé osy. "Néé, zas skončim pod mostem!" Je to jasné, výlez míjím, několikrát se snažím dosáhnout na dno, ale není tam. "Bože, já se snad utopím!" Z posledních sil jsem udělala několik temp proti proudu a ucítila pod nohama záchranné dno. "Uff, je tam, konečně!" Ještě minutu a opravdu bych se začala topit. Pomalu jsem šla vodou zpod mostu k výlezu, pomalu jsem se sunula do depa. Bylo mi špatně, točila se mi hlava, srdce jsem měla v krku - chápu, že někteří závodníci i zvracejí...

Kolo

V depu bylo ještě několik kol, což mě překvapilo, předpokládala jsem, že tam bude jen to moje... V klidu jsem se nasoukala do cyklokalhot, nazula tretry, nasadila helmu a vyvedla kolo z depa.

1000 způsobů, jak nasednout

jedůůů

První metry byly obtížné, ještě se mi trochu motala hlava, ale silniční úsek mi vyhovoval, a tak jsem ukrajovala metr za metrem a dojížděla soupeře. Na stezce se za mě do vaku pověsil mladík, kterému nebylo hanba je v závěsu za holkou, jen mě pak na konci v zatáčce předjel - poděkování za svezení? To bych asi chtěla moc slušnosti..
Čekalo mě spousta dobrodružství. Stoupání, kde mnozí neudrželi oběd. Osobně jsem si nějak nepřehodila, takže jsem to musela vyfunět na střednětěžký převod :-/. Blátíčko, kde všichni padali a slézali, takže jsem si také nabalila botky. Kořeny, štěrk a výmoly (to já můžu :-)). A také kluzké pískovcové kvádry, kde jsem jela krokem, takže bylo rychlejší seběhnout pěšky a ušetřit brzdy. Ale mnozí se tu řítili pěkně, mrazí mě, jen když na to vzpomenu... Cesta zpět byla opět po příjemné asfaltové cyklostezce, takže jsem se to snažila trochu "rozbalit". Za mostem jsem se již těšila na depo, ale zapomněla jsem na brody. Takže ještě úsek parkem, vymotat se ve spletité síti šipek a dorazit k brodu. Kolo samozřejmě na rameno a hurá do vody. Jak jsem se toho obávala, tak mě to bavilo. Jen kdyby tam nebyly občas tak velké šutry. V jednom místě začali závodníci kolem mě padat do vody.. ani mě to neminulo a kecla jsme si na bobek, alespoň jsem si omyla bláto a osvěžila se. Pokračovala jsem k výlezu a ještě několik metrů do depa a - hurá na běh.

brůdek

Běh

V depu kalamita. Nic na svém místě, mé věci byly pod hromadou kol a cizích věcí, takže mi chvíli trvalo, než jsem vydolovala běžecké boty. Musím přiznat, že mě to opravdu naštvalo. Nějací borci tak spěchali, že si nemohli pověsit kolo a dát své veci na jednu hromadu. Zřejmě y je to stálo drahocenné setiny.

Obutí a připevnění čísla bylo rychlé a já se vydala na trať. Po několika metrech mi v ruce přistál kelímek občerstvení, očekávala jsem vodu, proto jsem si obsah chrstla do obličeje. Jaké bylo mé překvapení, když jsem měla pochvíli všude nepříjemně lepkavý pocit. "Sakra, to byl ionťák!"

Běžela jsem si lážo-plážo, kochala jsem se krajinou. Bylo to fajn - asfalt, schody nahoru, (schody dolů bych vynechala), terének, pološplhání po laně - to mě bavilo :-), stihla jsem pokecat se soupeřem. Dále pak přes zámeček, kde jsem z dáli slyšela dobíhání prvních žen, což bylo značně demotivující. Najednou jsem se ocitla na konci a mrzelo mě, že jsem to nerozběhla trochu rychleji. V cíli jsem ještě málem smetla pána s knedlíky.. a to byl konec.

Domnívala jsem se, že můj tým na mě již čeká, ale ukázalo se, že přede mnou byl jen advid. Několik minut po mě následuje Vojta, který měl poněkud obtíže ve zmíněném stoupání při cyklistice. A zanedlouho dobíhá s0cketka - jako vždy s úsměvem.

Závěrečné focení, sdělování dojmů, sprcha kol i nás samotných hasičskými stříkačkami a vyhlášení výsledků - na to vše budu zas několik let vzpomínat.

Mám-li upřímně hodnotit, některé věci se mi opravdu nelíbily - časem je snad pořadatelé vyřeší, ale rozhodně převažují kladné dojmy.
Jsem ráda, že jsem se nenechala zastrašit svou nulovou fyzičkou, protože jsem si to fakt moc užila.

Srovnání aneb +4 roky = -4 pozice
Zaznamenala jsem dva zásadní rozdíly:
1. počet účastníků a účastnic se rozrostl na dvojnásobek resp. trojnásobek,
2. cyklistická trasa o chloupek ztěžkla (kecám, ztěžkla jako blázen :-D).
rok/ účastníků/ st. číslo/ celkový čas/ pořadí celkem/ pořadí kat.
2007/ 53/ 41/ 1:22:55/ 32/ 2
2011/ 98/ 75/ 1:32:09/ 66/ 6

Cesta domů?

2011-07-25T19:06:00.003+02:00

Určitě znáte ten pocit, kdy vás všechno a všichni štvou a nejvíce se štvete vy samotní, a vy víte, že musíte něco udělat, protože víte, že když to neuděláte, tak se zblázníte...
Neděle - víkend - nepatřím mezi ty, kteří by se na tyto dny těšili, většinou mě čeká úklid, praní, úklid, žehlení a pak světlá chvilka - zasportovat si s kamarády. Ale dnes ne, dnes měl být nudný den bez sporotvního vyžití. Stejně jako dny předešlé... Zřejmě proto jsem se probudila a vůbec se mi nechtělo vstávat, což u mě absolutně nebývá zvykem. Ale celodenní nicnedělání a noci plné přemýšlení mě holt strašně unavují - klasická zimní depka... Jenže je léto!

A tak jsem to udělala. A to vše po X dnech, kdy mě všechno štvalo, kdy jsem neběhala, nejezdila na kole ani na bruslích.

Oblékla jsem běžecké hadříky a své nejstarší běžecké boty, které uběhly již několik půlmaratonů - zřejmě v domění, že mě samy ponesou a poběží se mi lehce - a vyběhla jsem. Normálně běhám okruhy v Průhonickém parku, ale vzhledem k pokročilejší ranní hodině jsem park oběhla, nechtělo se mi potkat ty davy lidí, které sem poslední dobou proudí. Namířila jsem si to přes pole a louky rovnou do Kunratického lesa. Cesta vedla neustále z kopce, běželo se mi parádně, a tak jsem se ocitla v Krči u Labuě. Překonala jsem pár přechodů a předemnou stál Barrandovský most. A tak jsem ho přeběhla a dala se tolik známou trasou přes Hlubočepy a Prokopské údolí. "Kolikrát jen jsem tudy již běžela nebo jela na kole!" zastesklo se mi.

Pozvolné stoupání mi rychle ubíralo původní elán, již se mi neběželo tak lehce. Není divu, GPS ukazovala 20 uběhnutých kilometrů. Nohy se trochu motaly, to je pravda, ale hlava byla prostá myšlenek, a to se mi již dlouho nestalo...

Závěrečné stoupání a proběhnutí sídlištěm. "Tady se to ale děsně změnilo!" problesklo mi hlavou, když jsem běžela po staré známé trase. Sice tudy občas jezdívám na kole, ale některé věci jsem zaznamenala až nyní. Je to smutné, dvacet let někde žijete, a když se pak odstěhujete, za 3-4 roky to tam je úplně jiné - cizí.

Pomyslnou cílovou pásku před domem mých rodičů jsem protínala po téměř dvou a půl hodinách a po 25 kilometrech.

Sbohem 1/2 maratone!

2011-03-29T11:35:00.005+02:00

Jako již každoročně touto dobou se nám přiblížilo datum Pražského 1/2 maratonu. Jistě mnozí čekají, jak budu letos svůj běžecký zážitek popisovat, viď, bojovníku ;-). Proto jsem se rozhodla se značnou lítostí oznámit, že momentálně ležím doma s bronchitidou, a tedy letošní ročník se mě netýká, zřejmě ani jako diváka. To, že nemám ani pomyšlení na běhání, samo o sobě svědčí o tom, že mi skutečně není dobře. (A nebo, že stárnu, jelikož dříve pro mě nebyl problém jít běhat i s horečkou.) Vůbec nechápu, jak se mi to mohlo přihodit, jelikož celou zimu jsem prakticky nestonala.. možná právě proto. Držím palce všem, kdo poběžíte!

Nenechte si ujít

2011-01-11T12:47:00.002+01:00

Dnes bych se měla učit, vzhledem k tomu, že mě v následujících 2 dnech čekají 3 zkoušky, ale znáte to, chce to občas pauzičku. Při pauzičkování jsem objevila krásně udělaný web pro úžasnou akci a k tomu ještě famóznější článek.

Dotazník pro psoriatiky

2010-12-28T19:03:00.002+01:00

Prosím všechny běhající i neběhající psoriatiky, zda by byli tak ochotní a vyplnili tento dotazník, popřípadě, znáte-li nějakého psoriatika, prosím, požádejte ho o vyplnění.
Děkuji moc.

Jak jsem opět vyběhla

2010-11-27T21:41:00.008+01:00

Dnes jsem po minimálně měsíčním neběhání opět vyběhla mezi lidi. A hned na pětikilometrový závod. Před několika dny jsem se totiž upsala kamarádce, že s ní poběžím, a to i přestože vůbec neběhám. Sice jsem se domluvily, že to dáme na pohodu, jenže ona pečlivě trénuje, tak težko říci, zda se jí bude chtít běžet mým hlemýždím tempem...
Když jsem se ráno probudila a viděla zahradu krásne zahalenou do sněhové pokrývky, ihned mi došlo, že se mi dnes nikam běžet nechce. Bohužel (nebo vlastně bohu dík) jsem ale v pátek kamarádce potvrdila, že v sobotu ráno dorazím na start 5kilometrového listopadového běhu VŠ ligy. Nedalo se svítit... "Co já bych si tak vymyslela, abych tam nemusela ?" pomyslela jsem si, když jsem hrnula sníh před domem a klepala u toho kosu. "To bude ostuda! Jsem líná, nemám čas a neběhám a přihlásím se na běh, kde budou skuteční běžci."zlobila jsem se sama na sebe.
Žádný přijatelný důvod mě ale nenapadl, a tak nezbývalo než se navrstvit běžeckými hadříky otočenými na ruby (běh na ruby byl tématem závodu) a vyrazit na autobus, přesednout na další autobus a nakonec na tramvaj. Kupodivu autobusy jely spolehlivě (což je u nás rarita), takže k mé smůle nevznikl žádný problém, který by mě ze závodu osvobodil.
Když jsem dorazila k registračnímu stanu, Socketka již byla na místě a připravena závodit ;-). Nezbývalo než připnout si startovní číslo, kapánek promrzout a poslouchat instrukce pořadatelů. Po chvilce se hlouček závodníků shromáždil u téměř neviditelné startovní čáry, zazněl výstřel z minipistolky a my se rozběhli. Samozřejmě jsme se se Socketkou prozíravě postavily na konec startovního pole, abychom si mohly běžet pěkně v klídku.
Mráz udělal své, ačkoliv ostatní běžci, které jsem viděla před sebou vypadali, že jim to vůbec neklouže a běželi lehce kupředu, já jsem si více než často připadala jak koza na ledě. "Jen se nenatáhnout, to by byla doubleostuda." strachovala jsem se vždy, když se mi nohy rozjely různými a nečekanými směry. Již od počátku se mi nepodařilo držet tempo se Socketkou, a tak jsme si běžely každá po svém. "Však ty mě někde doženeš!" řekla jsem jí, když jsem klouzala trochu rychleji kupředu než ona.
Trasa, kterou velmi důvěrně znám z jízdy na kole či na bruslích se mi najednou zdála nezvykle dlouhá. Ale běželo se mi dobře. Vůbec jsem si nevšimla kilometrovníků, zaregistrovala jsem až obrátku. "Teď už mě asi začnou míjet běžci, kteří běží 10 km." pomyslela jsem si cestou k cíli. Ale světe, div se, nikdo mě nedal, což mi udělalo nesmírnou radost, že na tom nejsem až tak zle :-).
Do cíle jsem doběhla pěkně pomalu, v hrozném čase a zpocená, ale spokojená, že jsem zvítězila nad svou dnešní leností a dlouhodobým neběháním. Vím, že je to minimálně na týden zas poslení běh, jelikož přes týden mám zkrátka jiné povinnosti, ale za čas se určitě zas proběhnu a již se na to moc těším!

Autovýlet

2010-06-21T12:49:00.013+02:00

Sportovní výkony nepodávám, tak alespoň jeden výlet :-)...

Před odjezdem do Chorvatska potřebujeme najet autem ještě nějaké kilometry kvůli garančce, tak jsme se rozhodli pro výlet na Grossglockner.

Počasí na víkend sice neslibovalo nic pěkného, ale na horách může být všelijak i když je v dolinách hezky, proto jsme se nedali odradit a v sobotu v 5 ráno jsme vyrazili.

Cesta uběhla parádně, žádný provoz a po přejezdu hranic do Rakouska je člověk v úplně jiném světě. Tráva je zelenější, silnice hladší a všude se pasou kravičky (asi Milky :-D).

Počasí v Taurách skutečně nebylo nic moc - zataženo, šedivo, lehký déšt´, zima. Ale samozřejmě jsem dost šílená na to, abych nasedla ve Fusch a.d. G. (805 m n.m.) na kolo a alespoň kousek se projela po Grossglockner Hochalpenstrasse.

Ono to tedy moc nejelo, klikatá cesta se nejprve vine do kopečka, ale ten se postupně mění ve větší a větší kopec.

Potěšilo mě, že cyklisté nemusejí platit mýtné, zřejmě kvůli té dřině :-)...

Šinula jsem se opravdu děsně pomalu, až mě to samotnou přestávalo bavit :-D. "Výhled tu musí být krásný" pomyslela jsem si, když jsem tak jela mlhou. Po několika kilometrech (1928 m n.m.) byla již mlha tak silná, že jsem neviděla ani krajnici, natož abych byla viděna projíždějícími vozidly, kterých tudy jezdí skutečně nemálo. Přidala se krutá bolest zad, zřejmě ze zimy a deště (nebo asolutní absence tréninku?), proto jsem se rozhodla pokračovat vzhůru autem pěkně v teplíčku.

Nahoře na Edelweissspitze (2571 m n.m.) dokonce posněhávalo. Výhled úchvatný, široko daleko bílé nic :-D!

Chvíli jsme se pokochali a pak jsme se vydali dolů. Litovala jsem brzdy našeho autíčka a byla jsem ráda, že nejedu na kole, protože bych určitě upálila minimálně dvoje špalky...

Nejlepší zážitek ale přišel dole ve Ferlaitenu na zábavním hřišti. Díky spoustě atrakcí se ve mně probudilo dítě.. Musela jsem zkusit vše, na co jsem měla věk (některé atrakce jsou jen pro malé děti ;-)). Byla to opravdu paráda, vše je plně automatizované, vše stojí 1 Euro a především, vše bezpečně funguje.

Ačkoliv to nevypadalo příliš perspektivně, výlet byl bezva, příště ale raději pojedu za lepšího počasí a vyjedu to až nahoru na horu (na silničce, nikoliv na horáku).

1/2 PIM

2010-03-27T18:45:00.003+01:00

Koukám, že sem píšu jendou za rok :-D.
Dněs proběhl tradiční Pražský půlmaraton. Po zimních nesnázích, jako jsou nemoci, ATB, kila navíc a málo tréninku, jsem pomýšlela na to, že letos nepoběžím. Ke všemu, když jsem se poslední týden léčila z jakési jarní virózy, a aby toho nebylo málo, včera jsem si udělala na obou patách parádní puchýře, že sotva chodím. Nebyla bych blázen, abych běžela půlmaraton?
Kdo mě zná, správně již tuší, že jsem běžela :-). Rozhodla jsem se však, že se pokusím vejít do 2:30. Silným motivem mi byl fakt, že letos prvně běžela moje kamarádka a chtěla jsem běžet s ní. (Ačkolivspolečný běh jsem považovala za nereálý, jelikož ona na rozdíl ode mne trénuje a žije zdravě.)
Proběhlo zcela všední víkendové ráno, vstala jsem, udělala snídani, vyprala a pověsila dvě pračky prádla a uklidila koupelnu a WC.. Všednímu rámci se vymyká pouze to, že jsem šla asi padesátkrát čůrat :-).
Můj drahý osobní odvoz mě dovezl téměř na místo určení, na sraz se Socketkou a mými rodiči "hlídači batůžků". Zalepila jsem puchýře báječnými náplastmi, takže bolest nebyla tak strašná. DÍKY, SOCKETKO!
A šlo se na start. Tedy nejprve se šlo ještě odskočit a pak se šlo na start... Bylo příliš brzy, tak jsem se rozhodla najít Socketku, která měla sraz s vodičem na 2:30, Milošem. Všichni kolem mě se rozcvičovali, rozběhávali a vypadali velmi běžecky. "Nejsem blázen, že chci běžet?" pomyslela jsem si. Našla sjem skupinku na 2:30, zrovna se vydali do koridoru, a tak jsem se přidala. Zastavili se koridor před mým zařazením, ale to mi nevadilo."Alespoň mě nebude muset předbíhat tolik lidí, když půjdu víc do zadu"napadlo mě.
Nekonečné minuty čekání a mrznutí konečně přerušil výstřel. Než se však masa lidí dala do pohybu, trvalo to pěkných pár minut. Já osobně jsem se na startovní čáře ocitla cca 5 minut od výstřelu. (Zřejmě dávali náskok Keňanům, abychom je nepředběhli :-D.)
Již v koridoru jsem se oddělila od Socketky, povídala si s kamarádkou, a já nejsem příliš kolektivní běžec. Prvních deset kilometrů to bylo báječné, běželo se mi lehce, ale dávala jsem si pozor, abych nepřepálila. Jen změna směru mě mátla, jelikož v Sekaninově mívám patnáctkovou krizi a teď tam byl teprve 4.km a běželo se mi bezva. Předběhla jsem vodiče na 2:10 a zaradovala jsem se. Jaké bylo mé překvapení, když jsem předběhla i 2:00. Nábřeží nezklamalo, vítr jak blázen. Tuším, že když jsem byla lehce za půlkou trasy, míjeli mě vítězové, kteří si to již pěkně uháněli do cíle. Na 13. kilometru mě přepadla krize. Musela jsem hodně zpomalit a vadilo mi úplně všechno. Lidé, kteří přebíhali přes cestu, běžci, kteří se mi neustále motali pod nohama a dvakrát mi někdo pěkně podkopl nohu, div jsem neupadla.. No, krize jak blázen :-). Těšila jsem se na poslední občerstvovačku, že si trochu orazím, napiju se a nějak se doplácám do cíle. Od 16.km už jsem jen zpomalovala. Jen jsem se modlila, aby mě nedostihl červený balónek na 2:00. Poslední slinu jsem chytla až na posledním kilometru, dle hodinek jsem totiž zjistila, že bych se mohla vejít do dvou hodin. A také, že ano, výsledný čas 1:57:31, RealTime 1:53:59. Nejedná se asi zrovna o nelepší výkon, ani o můj osobní rekord, ale potěšilo mě to, že jsem to zvládla nad původní očekávání. Mě to dnes stačilo :-). Doběh do cíle byl osvobozující, ale opět nebyla možnost se vyběhat. Hned po proběhnutí bránou jsem musela zastavit za davem a čekat. Asi nemusím nikomu vysvětlovat, jak moc to bylo nepříjemné. Vůbec bych se nedivila, kdyby to tam se mnou "fláklo". Po odevzdání čipu jsem obdržela účastnickou medajli a velmi ráda jsem se vydala pro pití a ovoce.
Pak jsem chvíli počkala na Socketku, a již se jen obě těšíme do Pardubic :-)!

1/2 PIM

2009-03-28T20:49:00.011+01:00

Dnes jsem se probudila do zamračeného rána, mírně krápalo a bylo chladno..
Celou noc jsem nejen zaříkávala počasí, ale také jsem taktizovala, na kterém kilometru 1/2 PIM ukončím, abych zbytečně neriskovala, ale ani nevypadala zbaběle, nakonec jsem vše nechala momentálnímu pocitu.
Můj "osobní řidič" mě vysadil na Václavském náměstí, instrukce zněly jasně "nepřepínat se a raději nedokončit než zkolabovat". Všude kolem se to hemžilo črvenými batůžky. Prokličkovala jsem uličkami na Mariánské náměstí, kde mě již čekali batůžkonosiči (moji rodiče :-)). Za nedlouho dorazila i Socketka, kterou jsem na poslední chvíli přemluvila, ať se mnou zkusí alespoň kousek půlmaratonu, když už ne celý.
Batůžky jsme nechaly nosičům a vydaly se ke startovnímu koridoru. Ten byl celkem volný, dorazily jsme tam totiž moc brzy. Všichni se rozcvičovali a rozběhávali. Minutu po minutě se koridor plnil dalšími nedočkavci.
Byla jsem nervózní, těšila jsem se, ale neustále jsem přemýšlela, na kolikátý kilometr asi tak doběhnu. Neměla jsem čisté svědomí, počet letošních výběhů by se dal spočítat na prstech jedné ruky. Obávala jsem se, aby se mi někde neudělalo slabo.. Byla jsem ráda, že tam nejsem letos sama. Za nedlouho jsem dokonce zpozorovala další kamarádku, Martinu, ta má výborně natrénováno, a tak mi dodávala odvahu, a když jsem jí sdělila svůj plán běžet pomalu a vejít se do tří hodin, nabádala mě, ať to zbytečně nenatahuju. (Myslím, že mě dost přecenila.)
V koridoru bylo již pěkně husto, masa se po chvíli dala do pohybu. Bylo odstartováno. Všechny tři jsme se sunuly s davem pokořit Prahu. Ozvalo se pípnutí. Po tolika dnech jsem se rozeběhla.
Socketka se mi ztratila již při prvních krocích, ale s Martinou jsme běžely bok po boku až na pátý kilometr. Běželo se mi pěkně, avšak jak se ukázalo, moje noční zaříkávání počasí se zdařilo. Slunce svítilo, vítr nefoukal nijak silně. Jenže jsem prohloupila, když jsem si navlékla tmavěmodrý moirový rolák, do kterého se slunce opíralo opravdu fest a nebyla šance ho sundat. "To je vedro, upeču se za živa" pomyslela jsem si. Již se mi neběželo tak lehce, musela jsem zpomalit, jinak by se mi opravdu neudělalo dobře. Dokonce jsem změnila taktiku a zastavila na první občerstvovačce, což obvykle nedělám, v klidu jsem se napila a po několika krocích chůze jsem pokračovala běžmo.
Bylo to peklo, kde to šlo, snažila jsem se běžet stínem. "Vydržím to na desátý kilometr a pak se vydám směrem k Rudolfinu" rozhodovala jsem se. Bylo mi smutno, při pomyšlení, že letos nedokončím. "Jsem blbá, kdybych nespadla na to koleno a neustále nepřecházela nemoci, nemusela jsem se teď tady takhle ploužit" v duchu jsem si nadávala. To už se ale přiblížila druhá občerstvovačka na desátém kilometru. Opět jsem zastavila, napila se a automaticky pokračovala k Národnímu divadlu.
Přehodnotila jsem situaci "Zkusím doběhnout alespoň na Výtoň nebo do Nuslí." Mylsela jsem na Socketku, kam asi doběhla "Přeci jen trénovala lépe než já, tak by to mohla zkusit i střídavě běh a chůze celé." a také na Martinu, která je jistě již téměř v cíli.
Na Albertově a v Nuslích mám vždy krizi, vůbec se mi to tam nelíbí a vůbec mi to tam neběží. Tentokrát tomu nebylo jinak. Neskutečně jsem se ploužila. Nesměla jsem sledovat čas, abych neupadla do deprese."Chůze by snad byla rychlejší, to bude hrozný trapas, jestli to doběhnu, tak jistě s posledními" pomyslela jsem si. Mnoho lidí střídalo běh s chůzí, jenže to já neumím, když mám v hlavě běh, tak běžím (i když to možná jako běh nevypadá).
Otočka pod Nuselákem, Jaromírkou zpět a pak na nábřeží, zde krize mírně ustala, ale začlo zas nesnesitelné horko. Naštěstí se objevila třetí a poslední občerstvovačka, přešla jsem do chůze, napila se a polila si vodou hlavu, to mi trochu pomohlo. "Teď už to snad nemůžu vzdát, posledních 6 kilometrů, to bych byla fakt měkká" řekla jsem si a běžela vstříc poslední čtvrtině.
Na Strakonické mívám další krizi, ta se, zřejmě díky "lážo-plážo" tempu, nekonala. Cestou mě minul balónek na 2:10. "Tak to je v háji, to je potupa. Nejen, že to nedám do dvou hodin, ale já to poběžím snad opravdu na ty tři hodiny" vyděsila jsem se.
Kochala jsem se autuprázdnou Prahou, zbývalo pár kilometrů, v duchu jsem si říkala "Všichni už jsou přede mnou, tak proč bych se trápila zrychlováním".
Přede mnou se objevily dvě sanitky, nějakého běžce odváželi. "Chudák, takový kousek od cíle. Stojí to vůbec za to?" pomyslela jsem si a byla jsem ráda, že moje srdce zatím nezklamalo.
Poslední metry, žádná změna tempa "Stejně už nic nezachráním" pomyslela jsem si a vklidu jsem míjela Karlův most, Klementinum, naší školu a blížila se k cíli. V davu jsem si ještě stihla všimnout rodičů a Socketky a vyslechnout si jasnou instrukci "Běž!". A tak jsem běžela, běžela jsem po modrém koberci, na časové tabuli se objevilo 2:09 (hrůza), ozvalo se pípnutí (konec).
Ověnčili mě medajlí, kterou si letos vskutku nezasloužím, ani za účast.
Měla jsem v úmyslu čapnout někde pití a banán a jít někam, kde je menší tlačenka. Ale běžci, zřejmě ještě v tranzu, brali banány i jablka po kilech a pití po kartónech a strkali do sebe hlava nehlava. "Strašné" pomyslela jsem si, "Jediné, co je obhajuje je světová krize, banány jsou drahé a platy nízké."
Podařilo se mi nalézt cestu k vracení čipů a vymotat se před Rudolfinum. Namířila jsem si to ke knihovně. Cestou jsem viděla paní, která se snažila vytlačit auto na obrubník, její manžel seděl v autě a dával instukce. Zeptala jsem se, zda nemohu pomoci. "Jestli můžete, tak jo" odvětil mi muž. A tak jsem pomohla a završila tak letošní půlmaraton vytlačením auta na chodník.
Batůžkonosiči se Socketkou již na mě netrpělivě čekali a šlo se domů. Socketka byla, myslím, nadšena z atmosféry závodu, a doufám, že příští rok poběžíme spolu.
Na jednu stranu jsem ráda, že jsem nevzdala účast, že jsem nevzdala někde na trati a že jsem doběhla v nezměněném zdravotním stavu, ale na druhou stranu jsem velmi zklamaná, že se mi to letos tolik nepovedlo. Není dobrý pocit z faktu, že člověk svůj výkon nevylepšil, ba jej o mnoho minut zhoršil. A to víceméně kvůli své vlastní hlouposti.
Nezbývá než doufat, že za pár týdnů, kdy mě čeká ještě několik nepříjemností, začnu zas běhat, a že si za rok čas zlepším.

Večer před

2009-03-27T16:12:00.004+01:00

Nechybělo málo a letošní 1/2 PIM jsem neběžela. Začalo to zraněným kolenem a skončilo přechozenou angínou a následnými srdečními šelesty (nemluvě o tom, co mě čeká příští týden).. Strach mi nedovolil běhat, dnešní kardiochirurgie dokáže divy, ale o to příliš nestojím...
Tedy již jsem byla rozhodnuta letošek vzdát, navíc, když jsem zjistila hrůzostrašný počet účastníků (cca 7500), ani jsem nechtěla přijít fandit. Ale když jsem si včera vyzvedla v Expu startovní batůžek (mimochodem ten nejhorší, co kdy byl), padla na mě lítost a rozhodla jsem se běžet alespoň část. Pokud nenastanou komplikace, budu střídat chůzi s během a pokusím se dokončit, avšak nebudu a nesmím to hrotit. Musí mi stačit účast. Snad se vejdu do tříhodinového limitu.. a když ne, svět se nezboří (raději se vrátit domů s ostudou než vůbec, že :-)?).

Jinak, celou noc budu zaříkávat počasí, především vítr, aby si nechal foukání na jindy, tak snad se to podaří.

Těším se na shledanou na staru!

Výběh

2009-02-02T15:48:00.012+01:00

Celý týden jsem se těšila, až se půjdu v sobotu proběhnout. Pohled do bílého rána mě ten den ještě více nadchl. Tedy jsem se vydala na svou obvyklou trasu. Kochajíc se zasněženou přírodou, úplně jsem zapomněla na předešlé mrazivé dny. Zhruba po sto metrech jsem již ležela na zemi na zamrzlé, sněhem zakryté kaluži. Au! Dost jsem si narazila zadní levobok. Nicméně, zvedla jsem se a běžela dál. Nyní již opatrněji.
Objevil se první kopeček dolů. Dle vymetených plošek na zledovatělých kalužích tu přede mnou někdo běžel. Ještě více jsem zpomalila a vyhýbala se viditelně kluzkým místům. Avšak viditelně nebylo mnoho vidět, protože po několika krocích jsem opět ležela. Tentokrát na zadním pravoboku. Au! "To snad není možné!" rozčílil mě druhý pád. Tělo začalo bolet, zrtácela se chuť do běhu, ale nevzdala jsem se a běžela dál. Bolest přestala..
Do kopečka se ploužilo bezvadně, ale po necelých třech kilometrech mě čekala mírně se svažující kamenitá cesta. "To musím ustát, tady spadnout na hlavu, tak jdu na šití."
Nebezpečný úsek jsem zvládla s pocitem plných kalhot, ale bez úhony. "Uff, je to za mnou" oddychla jsem si.
Ale chyba lávky! Přestože jsem si byla jista, že nebezpečný úsek je za mnou, nebyl. A tak se stalo, že jsem opět leštila zamrzlou kaluž. Tentokrát bohužel byla ta kaluž lemována kamením a neodneslo to pouze pozadí, nýbrž především koleno. "Aů!" To už tedy celkem bolelo.
Roztrané kalhoty a krvavé koleno nenasvědčovaly ničemu dobrému, ale doufala jsem, že jsem jen přecitlivělá a že to nic moc nebude. Zkusila jsem se ploužit běžmo směrem domů. Mráz mi nohu znecitlivil, takže to šlo a já nabyla dojmu, že to vypadá hůř než to je..

běžecká móda 2009

Ach ta karma! Mno, není to tak hrozné, jen mám na koleni kraslici.. Dám si pár dní pohov, snad mezi tím přestane mrznout ;-)...

Nashle na staru

2009-01-23T14:56:00.003+01:00

Za poslední rok se toho v mém životě mnoho změnilo, řekla bych, že téměř vše.. Snad se teď dívám na svět růžovými brýlemi, nicméně je to pohled hezký.. No, ale o tom to není.
Zima už snad brzy skončí a nastane čas opět se rozeběhnout do života. Takže se těšte! Ačkoliv moc neplánuji, prozatím mám v plánu tradiční 1/2 PIM. Tedy nashle na startu!

Buddha je růžový náhrdelník

2009-01-23T14:33:00.002+01:00

Končí rok krysy, jenž byl pln prudkých změn a nečekaných událostí, rok pro mě velmi významný.

Ještě před rokem jsem měla brigádu. Cestou do práce jsem míjela různé obchůdky, ale nikdy jsem nenahlížela do výloh..
Před několika dny jsem náhodou šla tou starou známou cestou. Prvně jsem měla nutkání, a tedy ohlédla jsem se směrem k výloze, zrovna u jakéhosi vetešnictví. Zpoza skla se na mě usmál Buddha. Také jsem se na něj usmála.. Snad se na mě usmíval i tehdy, pokaždé, kdykoliv jsem procházela. Nevím, já ho neviděla..
Tentýž den, u té samé výlohy, jen o několik minut později, jsem se usmála na růžový náhrdelník.

1/2 PIM

2008-03-29T17:11:00.024+01:00

Před Vánoci jsem se již podruhé přihlásila na Pražský půlmaraton. Sice jsem neměla moc naběháno, ale říkala jsem si, že času na trénink bude přes zimu dost.. Jak hluboce jsem se mýlila! Ne, že by to s časem bylo tak hrozné, ale když se ještě přidají zdravotní neduhy a především jakási lenost a následná rezignace, je problém na světě..

Takže letos jsem týden pred půlmaratonem s hrůzou zjistila, že mé naběhané kilometry se blíží nule, a začala jsem si čím dál více připouštět možnost, že to vzdám. Nakonec jsem si však vyzvedla startovní tašku a rozhodla se 1/2 PIMu zůčastnt, i kdybych ho měla běžet 3 hodiny nebo i jít. Samozřejmě, trochu jsem ve skrytu duše doufala, že bych mohla doběhnout alespoň s posledním vodičem, Milošem Škorpilem, za 2:30. Ale vzhledem k mé nepřipravenosti jsem skutečně nemohla očekávat zázraky..

Předpověď počasí slibovala slunečno, a když jsem se v sobotu ráno probudila, skutečně bylo krásně, i když trochu větrno. To mě ještě více nadchlo pro to, abych to nevzdávala a běh Prahou si užila, ale zároveň mě hlodalo svědomí a mrzelo mě, že se mi asi nepoběží tak lehce, jako kdybych měla natrénováno.. Jenže s tím se nedalo již nic dělat, nezbývalo než natáhnout si běžecké hadříky a vyrazit.

Start byl tentokrát u Rudolfina, kde se to hemžilo rozběhavšími se běžci a běžkyněmi. Dosud jsem nebyla nervózní, ale čím více jsem pozorovala okolí, nebyla jsem si jista, zda nedělám chybu. "Co tady dělám? Vždyť tady mají všichni natrénováno." ozývalo se mé svědomí.

Do startu zbývalo již jen pár minut. Počasí se neustále měnilo. Malé dilema, co na sebe. Původně jsem chtěla běžet jen v tričku, ale nakonec vyhrál rolák s tričkem.. Vyrazila jsem ke koridorům a chtěla se zařadit dle svého startovního čísla. Než jsem se stačila rozkoukat, kudy se dostanu přes ohrádku, vtlačila mě skupinka rusky hovořících nadšenců do davu. Pohlcena davem, s pocitem sardinky, který se mi ani trochu nelíbil, jsem netrpělivě očekávala start.

"Konečně!" Dav se pohnul.. A za krátko znovu a znovu.. Ocitla jsem se na modrém koberci a mohla se rozběhnout.

Slunce svítilo a hřálo. Foukal slušný protivítr. Vzduchem létaly kšiltovky a pláštěnky. Běželo se příjemně.

Zhruba po třech kilometrech jsem začala litovat roláku, samotné tričko by bylo dostačující. Ale složitě se vysvlékat se mi nechtělo, takže jsem se snažila na teplo zapomenout a jen běžet. Proti větru se mi to celkem dařilo, ale po větru to bylo celkem utrpení, jelikož (dámy prominou) se potím jak prase :-).. Z toho důvodu jsem výjimečně využila hned první občerstvovačku a zhruba dvěma loky doplnila tekutiny.

Další nepříjemnost přišla záhy. Pálivá bolest palce značila krvavý puchýř. "To jsem čekala, teď poběžím jak postřelená zvěř" pomyslela jsem si a trochu zpomalila. Pomaleji a v klidu jsem běžela dál, vstříc druhé občerstvovačce.

Cestou do Nuslí se příjemný pocit z běhu měnil v mírnou depresi, jelikož jsem kvůli pálivé bolesti musela opět zvolnit. Ale na nábřeží se mi opět běželo lépe a když kolem mě za třetí občerstvovačkou profrčeli vodiči s balónkem 1:50, zaplavil mě příjemný pocit, že bych to mohla zvládnout s časem kolem 2 hodin. Od té chvíle jsem se snažila běžet příjemným tempem tak, aby noha bolela co nejméně, ale aby to zas nebylo příliš pomalu. Bílý balónek 1:50 se sice trochu vzdaloval, ale stále byl na dohled. Na mostě Legií mě ještě stačila vyděsit sanitka odvážející mladého běžce. "Snad to není nic vážného, asi dehydratace" napadlo mě, když jsem zahlédla kapačku.. Jsem zvyklá na ledas co, ale vždy mi proběhne mráz po zádech..

Do cíle zbýval kilometr. Najednou se mi běželo úlně snadno. Fanoušci fandili ze všech sil, tentokrát i česky :-).. "Že bych trošku zrychlila?"

Mírné zrychlení se zdařilo, předemnou se rozprostřel modrý koberec. Cílovou branou jse proběhla s časem 1:50:15, sice s bolavou nohou, ale nepříliš unavená a s pěkným běžeckýmm zážitkem.

Po svém prvním 1/2 PIMu jsem sice doufala, že letos si čas vylepším, což se tedy moc nepovedlo, neustále jsem se jen propadala, ale musím říci, že vzhledem k tomu, že jsem celou zimu téměř neběhala a příprava tedy byla prakticky nulová, jsem skutečně čekala horší výsledek.

V neposlední řadě by se nejspíš hodilo poděkovat vodičům na 1:50, protože kdyby kolem mě neproběhli a já nezaregistrovala jejich bílý balónek, neměla bych takový čas a především bych neměla tak dobrou náladu v poseldních kilometrech :-).

Tomu říkám propad..

17. listopad 2007

2007-11-18T11:43:00.000+01:00

Jaký byl váš 17. listopad? Jsem toho názoru, že většina lidí, pamětníků, si tento den vybavila jako významný v české historii.. Rváčům a individuím, kteří se z minulosti rozhodně nepoučili, poskytl záminku k seskupení a ničení pražských ulic.. Pro fanoušky fotbalu to byl den D tolik medializovaného derby ČR:SR.. A v neposlední řadě, pro nás, milovníky běhu, se tradičně konal Běh 17. listopadu.

Na běh jsem se těšila, protože ač se ve Hvězdě vyskytuji často již od narození (a vlastně ještě před ním), nikdy jsem se tam nebyla proběhnout. Navíc se mi podařilo konečně přemluvit kamarádku, která mi většinou dělá pouze doprovod, že také poběží.. A nebudu tedy jedinou tragédkou :-)..
Ráno vypadalo slibně, při venčení psa mé srdce zaplesalo, že bláto je zmrzlé. Zklamání přišlo krátce po sedmé hodině, kdy se začalo oteplovat a posněhávat. No, a když jsme s kamarádkou před půl desátou dorazily na prezenci, bylo všude mokro a bláto.
Po chvíli čekání ve frontě se nás dvě paní zeptaly, zda náhodou nejsme akademičky.. Odvětily jsme, že náhodou nejsme. Následovalo: "A nechcete být?". Po chvíli přemýšlení jsme přikývly: "Tak jo, bude to legrace." A tak se stalo, že jsme se zapsaly do kategorie AM :-D. "To bude průser, jestli se o mém výkonu dozví někdo na FBMI :-)!", pomyslela jsem si.
Po převlečení jsme odklusávaly na start do obory, kde se již rozběhávali závodníci a závodnice. Stihly jsme se ještě lehce protáhnout a byl dán pokyn k seřazení na start. Samozřejmě, že jsme se postavily až na konec startovního pole se slovy "Přeci se nebudem cpát do předu, aby nás musely ostatní závodnice hned horko těžko obíhat." Zazněl výstřel. 47 žen se dalo do běhu na 4 400 m, a my mezi nimi.
Běžely se dva okruhy příjemného, víceméně rovinného terénu, občas proloženého kraťoučkým, kluzkým seběhem a výběhem. Podařilo se mi předběhnout několik závodnic, ale vzhledem ke špatné volbě obuvi jsem hodně ztrácela v blátivém a klouzavém kopečku na konci okruhu. "Příště si musím vzít krosky, ne silniční" pomyslela jsem si, když mi nohy nepříjemně podkluzovaly opačným směrem než jakým jsem měla namířeno.
V druhém okruhu jsem si držela stálou pozici. Za mnou nikdo, a ty přede mnou se mi nechtělo dobíhat ;-). No, a do cíle jsem vběhla příjemně proběhnutá s časem 20:41. Hrůza, skoro poslední!! :-D
Zbývalo jen zajít si pro teplý čaj a počkat až doběhne kamarádka. "Fuj!" takhle přeslazený čaj jsem snad nikdy nepila. A to mi ještě byly přiděleny sušenky..
Vydala jsem se proti směru závodu, a netrpělivě vyhlížela žloutou bundu. Stále nic. Doběhla jsem na konec cílové rovinky, když tu náhle, objevila se žlutá šusťákovka.
Kamarádka si po celý závod držela svoji pozici. Byla poslední. Ale běžela a závod si užila, a z toho jsem měla největší radost :-)! Ihend mi vyprávěla, jaký poprask způsobila v cíli, kdy si všichni mysleli, že s časem něco přes 14 minut dobíhá konec závodu, nikoliv teprve první okruh. "Tak to musela být legrace!!" :-D.. Ostatně, takto to viděla s0cketka.
Bylo po závodě a my se, úplně vysmáté, vydaly domů.. Tedy já ještě navštívit babičku, která bydlí co by kamenem dohodil...

Tak takový byl jeden 17. listopad.

Sport Life Brno 2007

2007-11-10T22:26:00.000+01:00

Sychravé sobotní ráno.. Ale dnes mi to nevadí, čeká mě totiž cesta do Brna a celý den poflakování a dívání se na krásná kola a komponenty na výstavě Sport Life :-).
Na výstavu jsme se s kamarádem vydali autobusem od Studentagency, a musím říci, že cesta byla příjemná (tedy až na romantický film, který nám pouštěli na DVD :-D). Byla jsem jak z divokých vajec, celá natěšená.. A bylo také na co :-).
Nejprve jsme zamířili do pavilónu s outdoor vybavením, kde probíhalo vyhlášení ČP 2007, takže jsem zahlédla naše nejlepší triatlonisty atd. Tedy, Vabruch mě zklamal, že nepřijel, ale vzhledem k tomu, že zřejmě právě v tu dobu vyhrával Silvermana, budiž mu odpuštěno ;-D.
Hned na to jsme mířili za cyklistikou, kde bych vydržela slintat nad krásnými koly tak týden, takže jsme se tam museli ještě vracet, když jsme zhlédli i další pavilóny :-).
Dojem mi kazily davy lidí, kterými jsem se místy musela prodírat, ale jinak to byl moc hezký výlet do Brna :-).
Když se setmělo, byl pomalu čas vyrazit zpět do Prahy :-(. Nastalo dilema, zda jet autobusem či vlakem. Vzhledem k tomu, že v autobuse nebylo místo, vyhrál vlak. "Ale co, vlakem jsem jela naposledy před rokem, tak to přežiju" říkala jsem si. To jsem ovšem netušila, jak úmorně dlouhá bude cesta..
Kupé jsme sdíleli se dvěma dalšími pány. Jeden byl starší, velmi zajímavý, takový legrační, a pohled na něj ve mně vzbuzoval dobrou náladu. Druhý byl mladý a moc hezký.. Takže z mého pohledu nebyla 4 hodinová cesta až tak hrozná ;-).

Já na Sport Life.. tak tady je neco divného :-D!

Zakončení sezóny

2007-09-07T20:03:00.000+02:00

Ačkoliv jsem to neměla v plánu, cyklistickou sezónu jsem zakončila již 25. srpna.
Dávno pře létem mě jeden známý přemluvil, abych s ním jela Kralovický MTB maraton. Moc jsem toho letos nenatrénovala, takže když se přiblížil 25. srpen, začala jsem přemýšlet nad nějakou dobrou výmluvou, abych se nemusela závodu zúčastnit.. Ale nic mě nenapadlo, takže smůla, nezbývalo než udělat pořádnou údržbu stroje, nachystat cyklistické hadříky ajít se odreagovat na brusle..
Následující den ráno se vyráželo celkem brzy. Můj známý, Petr, je totiž hrozný nervák, přestože závodí již od mládí, není před závodem odjezdu, aby strašně nenadával a něco si nezapomněl. Zatímco já, dávno smířená s tím, že si jdu 55kiometrovou trasu v pohodě projet, ho jako vždy s úžasem pozoruji :-)...
Dorazili jsme do Kralovic, kde nás již čekal Vašek, další známý, od mládí cyklista. Po vyzvednutí startovních tašek se jelo na start. Petr neustále taktizoval a dával rady, mě a své dceři, jak bychom měly jet (což on ostatně dělá vždy, ale nikdo se jeho radami neřídí :-)..).
Ačkoliv jsem původně myslela, že jde o takový malý závod, startovní pole se rychle rozrostlo a i u mě začala nervozita stoupat. V 11:30 bylo odstartováno a nezbylo mi nic jiného než vyrazit na trať.
Musím říci, že trasa byla opravdu krásná, minimum silnice, většinou zpevněné lesní a polní cesty, nechyběly technicky náročnější pasáže ani brod.. Jelo se mi báječně, jen jsem měla neustále obavy z defektu, jelikož tato noční můra mě postihuje na každém závodě.
První občerstvovačku jsem minula, jelikož jsem měla sil i pití dost, druhou jsem ani nezaregistrovala. Za to jsem ve třech čtvrtinách trasy dojela Petra, který měl defekt a po chvíli i Vaška, který na tom byl stejně.. "Chudáci si to vybrali za mně" napadlo mě. Modlila jsem se, aby se mi tentokrát tato nepříjemnost vyhnula. Vždyť již zbývalo jen pár kilometrů...
V perfektně pohodově rozjetém závodě me trápilo jen jediné, ještě jsem nezaregistrovala, že bych předjela nějakou soupeřku... Ale co, řekla jsem si, že to nebudu hrotit, tak nesmím být nespokojená...
Neustále jsem očekávala, kdy mě kluci dojedou, ale ono nic, přičemž najednou jsem se octla v cílové rovince.. "To je divné, muselo se něco stát, že mě nedojeli" pomyslela jsem si.. Ale po pár minutách čekání dorazil Vašek, takže nervozita ze mně trochu spadla.. Netrpělivě jsem čekala na Petra, který však dorazil až zhruba za třičtvrtě hodiny spolu se svou dcerou.. Děsně naštvaný, jelikož mimo defektu se ještě stihl ztratit a najet minimálně o 10 km více. Dokázala jsem si představit, jak ho to štve, ale nemohla jsem se ubránit smíchu :-)..

Netrpělivě jsme čekali na výsledky a vyhlášení. K mému velkému úžasu jsem se svým časem 2:24:52 skončila na prvním místě.. Prvně (a jistě i naposledy) jsem stála na nejvyšším stupínku, držela v ruce zlatavou sošku kralovického bikera a celofánový balíček dobrot :-)... Holt, když se zadaří a člověk nemusí řešit defekt, to se jede jinak.

No jo, jsem uprostřed :-)..

Mrzí mě, že jsem Kralovicemi zakončila sezónu, ale nedá se nic dělat, když se nedaří, tak se nedaří.. Ale nemohu být nespokojená, jelikož jsem si to velmi užila a myslím, že se mi závod povedl.. i když vždy to může být o něco lepší,že ;-).

Můj první triatlon

2007-08-06T17:25:00.000+02:00

Dlouho jsem toužila zkusit své síly v triatlonu, ale zároveň jsem věděla, že má kondice není vůbec dobrá, tudíž jsem se rozhodla zůčastnit se něčeho lehčího, resp. kratšího, vhod mi přišel první ročník Iron Dumplingu v Děčíně.
Jak probíhala příprava? Na TT jsem se přihlásila týden předem, takže vlastně nijak :-). Plavání jsem letos vlastně netrénovala vůbec, jelikož tomu, co provozuji v řece, rybníce či bazénu, se spíše říká cachtání, v mém případě "kachnění" :-), nicméně 450 m v Labi se zdálo únosné (kdybych já bývala věděla :-D!). Trocha toho běhu by tu byla, takže snad 5 km zvládnutelné. Nejsilnějším pilířem se zdála být pouhých 20 km klouhá cyklistická část an horském kole.
Celý týden proběhl v běžném duchu pracovního týdne, avšak v sobotu se vyrojily pochybnosti. Když jsem si ráno chystala výstroj, došlo mi, že vlastně vůbec nevím, co všechno si mám s sebou vzít. Co budu potřebovat na plavání, kolo a běh? Nejsem náhodou blbá, že se bez tréninku a kondice hrnu do takového závodu?... Ale což, sbalila jsem plavky, cyklistické hadříky a běžecké botya šla čekat na kamaráda, kterého jsem, chudáka, do Dumplingu taktéž uvrtala ;-).
Cesta skrz Prahu byla úmorná, jen přes Letnou jsme jeli 25 minut, ale do Děčína to pak již uteklo rychle. Chvíli jsme ještě bloudili po neznámém městě, než jsme zjistili, jak se vlastně ke startu dostanem.. ale zvládli jsme to a již nám nic nestálo v cestě :-).
Po vysvětlení propozic na mě padly opět obavy, že umřu někde na trati.. Ale slíbila jsem si, že to nebudu hrotit.. Je to přeci můj první triatlon, ačkoliv tak krátký, a chci si jej především užít!
Plavky, slušivá oranžová čepička se startovním číslem a modrý koberec.. tak to vše začalo... Po odstartování jsem se snažila držet pokynů pořadatele a překonávat proud traverzováním, abych trefila bójku. To se mi samozřejmě nepovedlo a dostala jsem se několik metrů pod ní, a musela se o to více drápat proti proudu. Vyčítala jsem si, že jsem se plavání vůbec nevěnovala, ale bylo pozdě... A to nebylo to nejhorší! Prozatím jsem se držela v půlce startovního pole, ale cestou zpět, kdy jsem měla za úkol se nedostat příliš daleko od modrého výlezového koberečku, jsem se opět nechala unést proudem, tentokrát až pod mostní pilíř. Vůbec jsem se nemohla vydrápat proti proudu zpět. Neoprenové botičky jsem samozřejmě neměla, takže přišla trocha utrpení a propad až na samotný konec. A z vody jsem tedy po dlouhém, urputném boji s proudem a kameny, vylézala předposlední :-(.
Ale nebyl čas se zaobírat nezdařeným plaváním.. Šup šup do depa pro miláčka.. cyklokraťasy a tretry na sebe a hurá na trať! Slunce hřálo, vál mírný protivítr, cesta byla rovinná.. Zkrátka jelo se báječně, minula jsem několik soupeřů a než jsem se nadála, s pohodovou tepovkou na 85% jsem se ocitla opět u depa.. Až mi to přišlo líto, že musím z kola dolů...
Tentokrát jsem vyměnila kraťasy a tretry za Saucony a vyběhla pokořit těch pět kilometrů. Zprvu jsem měla pocit, že nemohou ani jít, natož běžet, tepovka se dostávala nad 85%, ale zhruba po třech kilometrech to běželo úplně samo...To tedy brzy :-D! Nejkrásnější úsek vedl kolem zámečku, kde jsem se opět kochala, předběhla několik soupeřů a než jsem se nadála, slyšela jsem od cíle pokřiky. Opět malé zklamání, že nemohu běžet dál, ale zároveň velká úleva, že jsem to zvládla.. Holt pro příště by to chtělo delší cyklistickou a běžeckou část ;-)..
Kolem krku mi přistála pentle s půlkou kynutého knedlíku.. "Bezva, bratr bude mít co večeřet :-)!" Pak přišlo zasloužené občerstvení, sprcha od hasičského sboru a vyhlašování výsledků. K mému úžasu jsem se stala druhou ženou.. obdržela jsem dárkový balíček a medaili... Zní to jako dobrý vtip, ale je to tak..

Předávání cen

A ještě pusa od starosty :-)

Nakonec nezbývalo než se převléci, spakovat vybavení a vyrazit ještě na nedalekou vyhlídku. Výšlap na vyhlídku posazenou navrcholku skály byl opravdu třešničkou na dortu, ale za ten nepopsatelný výhled to stálo. Po krátkém kochání a zmrzlinovém poháru hurá dolů a domů :-).
Plna zážitků jsem padla do vany a snažila se nehodnotit svůj příšerný výkon, který mi za čas 1:22:55 přinesl stříbro :-D.
Takový byl můj první triatlon, krátký, pohodový a překvapivý :-).

No, a takhle jsem dopadla :-)

BBM

2007-06-11T19:23:00.000+02:00

Jak tak koukám, dlouho tomu, co jsem sem něco napsala.. No, jestli to nebude tím, že nebylo čím přispívat :-)...
Prázdniny prožívám spíše pracovně, ačkoliv nějaké to proběhnutí a vyjížďka na kole se občas koná.

V červnu jsem se zúčastnila krásné projížďky s názvem Giro Berounský Bike Marathon :-).
Počasí bylo příjemné, sluníčko, teplo, zkrátka perfektní. Trasa vedla krásným územím berounska, které ač je mi od narození důvěrně známé, překvapilo mě, kolik neznámých koutů mi zůstalo skryto. Zejména tam, kde jsem to neznala a kde pořadatel varoval před každým nebezpečným úsekem třemi vykřičníky, se mi podařilo vlétnout do každého výkopu či jámy a najet na každičký šutr a kořen, tak že jsem sebe, i za mnou jedoucí, málem poslala k zemi.. ale naštěstí jsem vše ve zdraví ustála :-).
Možná škoda, že velká část byla vedena po silnici místo po lesích, ale tento nedostatek nám pořadatel vynahradil těsně před cílem, kde nás čekal brod přes Berounku. Zhruba do dvou třetin se brod dal projet, ale pak začalo kolo protestovat, takže musely tretry do vody.. což bylo v daném počasí více než příjemné.
40kilometrovou trasu BBM jsem se vším kochaním se urazila za 1:53:57, a tedy osmá v kategorii. Ale vskutku nebylo kam spěchat :-).

Toť ve zkratce o BBM, kdo ho jel, ten ví :-).

Takhle nějak moje jízda přes brod vypadala :-)

1/2 PIM

2007-03-24T17:06:00.000+01:00

Ranní počasí zcela vybízelo k běhu na 21 kilometrů :-D, a tak jsem v zimní bundě vyrazila do centra Prahy. Plna očekávání, jelikož jsem se trochu obávala, jak dlouho mi bude trvat těch jednadvacet kilometrů běhu, a především mě děsila představa několika tisíců běžců.
Naštěstí je mým zvykem být všude příliš brzy, takže v převlékárně a při předávání batůžku do úschovny, proběhlo vše bez mačkání. Cestou na start, to všude vypadalo celkem normálně, nic nenasvědčovalo tomu, že za chvíli se to tu bude hemžit tisíci běžci.. Co ale se zhruba hodinou volného času, která zbývala do startu? Tak tu jsem strávila, s mým tradičním doprovodem, vskutku netradičně, a to v budově MatFyzu.. Tedy ve škole v sobotu, jsem již dlouho nebyla! Ale mělo to hned několik výhod, bylo tam teplo, čisté záchody (jen a jen pro mě ;-)) a jen pár kroků ke startu, kam jsem ostatně nemusela vůbec spěchat, jelikož se svým úžasným startovním číslem, jsem patřila až do posledního koridoru..
Několik minut před dvanáctou jsem se vydala do svého koridoru, kde již stáli moji rodiče a já si připadala (i vypadala) jak zviřátko v kleci..

Chcete me? :-D

Při pohledu na několik tisíc hlav čítající startovní pole před sebou jsem nebyla nadšena, že se jím budu muset prodírat, ale nadruhou stranu mě těšilo, že alespoň nebudu ušlapána.. Po chvíli čekání se dav zachvěl, pak znovu a již jsem byla pomaličku tažena směrem ke startu. Po několika minutách hlemýždího posunování se jsem se dočkala pípnutí čipu a mohla konečně pomalu vyběhnout.
Vzala jsem si k srdci tréninkové rady a první kilometry běžela o něco pomaleji, abych se rozběhala. Neustálé obavy, abych to nepřehnala, a trasu zvládla, mi bránily v pořádném zrychlení... Ale co, běželo se pěkně, většina aut zastavovala a nechala nás proběhnout, kochala jsem se Prahou a předbíhala jednoho běžce za druhým. Zhruba na pátém kilometru jsem zahlédla červený balónek, což mi zvedlo náladu, bohužel se zrovna v té části trati naskytly úseky, kde se zkrátka předbíhat nedalo, takže jsem se k balónku přestala přibližovat..
První dvě občerstvovačky jsem jaksi minula, před třetí jsem se při pohledu na všude se rozlévající vodu z lahví rozmýšlela, zda se občerstvit či nikoliv.. Přišlo (a přijde) mi hloupé, vzít si půllitrovou lahev vody, dvakrát si loknout a pak ji odhodit k obrubníku, a tak jsem i přes svou averzi vůči sladkým nápojům, sahla po kelímku s něčím žlutým..
Trať se uvolnila, takže za patnáctým kilometrem se mi porařilo předběhnout červený balónek. Do cíle zbývalo již jen kousek, předemnou se objevil bílý balónek :-).. ale úsek po Strakonické ulici byl kvůli nepříjemnému větru dosti vysilující. Nějak jsem přehlédla cedule s posledními kilometry, ale bylo mi jasné, že když všichni začali podezřele zrychlovat, je na čase přidat na tempu a trochu se unavit.. přeci se nenechám zbytečně předběhnout těsně před cílem ;-)!
Před Rudolfinem jsem si to namířila rovnou do modré cílové brány, ale poněkud mě překvapilo, když se těsně přede mnou téměř na místě zastavila jakási cizinka, takže jsem to do ní málem napálila.. Pouhé dva metry, za cílovou branou, překvapily i kakéhosi staršího pána, který doběhl několi minut po mě a začal poněkud kolabovat, jelikož neměl prostor na byběhání se..
Nechahla jsem se unášet davem přes kontrolu čipů, poté mi kdosi dal kolem krku medaili a jiný na mě přilepil fólii, až jsem se ocitla u obrovského chumlu strkajících se lidí - občerstvovací stanice.. Stoupla jsem si do jakési řady u nápojů a chvíli čekala, že se strkanice uklidní, ale záhy jsem poznala, že tomu tak nebude.. Kdosi mě z boku natlačil až k pultíku, takže jsem popadla lahev s vodou, ale jelikož se na mě neustále mačkali další a další lidé, nemohla jsem se dostat pryč, takž jsem doputovala až k banánům, kde byla siuace vůbec nejhorší.. Naštěstí se mi, nevím jak, podařilo vymotat se ven z davu (a to jak s pitím, tak i s banánem :-D!), a mohla jsem si to namířit rovnou na druhý břeh. Zde byl zas celkem nával u vracení čipů i u výdejny batůžků, ale šlo to rychle a bezbolestně, takže jsem za chvíli vyrážela domů.
Takto jsem prožila svůj první 1/2 PIM.. Počasí se nakonec celkem vydařilo a panika z velkého množství lidí ustoupila, takže jsem přežila a užila si pěkný běh po Praze, s rezervami sil a časem 1:53:12 jsem se dokonce vešla do dvou hodin... Je rozhodně co zlepšovat.. takže příší rok :-)!

Mistr světa amoleta ;-D!

Vandal

2007-03-19T22:29:00.000+01:00

Jsem dítě štěstěny, obzvlášť štěstí mám na nepříjemnosti, když se mi to opravdu nejméně hodí.
Minulý týden jsem celý prostonala.. nejsem dobrý pacient, takže nemohu tvrdit, že jsem jen ležela v posteli (několik krátkých, nenáročných běhů a vyjížděk na kole jsem si zkrátka neodpustila), nicméně na plánovaný 1/2 PIM, který se neodvratně blíží, jsem toho příliš nenatrénovala a bojim, bojim, jak to bude vypadat :-/.
Dnes večer jsem se šla, jako již tradičně, proběhnout se psem. Jelikož jsem byla hodně unavená z celodenního sezení ve škole, rozhodla jsem se běžet jen velmi volně. Takže si běžím jen tak "lážo plážo" po pěšince, na níž znám každé stéblo trávy, i sebemenší kamínek.. Když tu náhle, při seběhu z mírného kopečka, padám k zemi.. Tak toto se mi již dlouho nestalo, naposedy loni na podzim, kdy mi můj pes podrazil nohy ohromným klackem.. Dnes však viníkem není můj pes, nýbrž neznámý "vandal", který přemístil několik kamenů na mojí trase, takže jsem jednou nohou špatně došlápla na nečekaný předmět a druhou nohou projistotu zakopla o tu první, a již se mého těla chopila gravitace (jistě, že jako správný karateka jsem padala do ukemi ;-)). Samozřejmě jsem se ihned zvedla a běžela dál, vždyť to vůbec nijak hrozný pád nebyl.. Až doma jsem zjistila, že mám mírně odřené a dosti nateklé koleno, jímž jsem narazila na jiný šutr.. krásně bolí ;-).
Ale vlastně jsem ráda, že to mám za sebou, jelikož každoročně si musím minimálně jednou nabít při běhu, jednou na kole a jednou na bruslích, jinak bych to snad ani nebyla já a celý rok by se mi zdál nepodařený :-).
Z toho plyne několik poznatků: 1. první letošní běžecký pád je za mnou, 2. jestli se během pěti následujících dní nezabiju, poběžím 1/2 PIM s boulí na koleni, a především 3. člověk nesmí slepě spoléhat na důvěrně známé věci, protože vandalové, přemisťující kameny na běžeckých cestičkách, jsou všude :-D!

Podvečerní šok

2007-03-05T19:21:00.000+01:00

Sedím si tak v poklidu u počítače a píši si s kamarády, když tu náhle zjistím, že kdosi přidal můj skromný a úplně pokusný blog do běžeckých zápisníků na behej.com. Opravdu šok! Nikdo mě neupozornil, že by se mohlo něco takového stát.. Vždyť jsem jej založila teprve před pár dny! Ještě jsem se s ním ani nestihla seznámit a zjistit co a jak, a již visí mezi tak pěknými blogy na prestižních webových stránkách... Ale až já zjistím, kdo to byl... Ne nadarmo jsem se několik let učila bojová umění ;-)...

Několik odkazů

2007-03-05T16:48:00.000+01:00

Zde je několik užitečných odkazů na stránky, které často a ráda navštěvuji:
Běh
www.behej.com
www.mapmyrun.com
www.terminovka.cz/?c=l&p=1
www.beh.cz
Bike
www.roadcycling.cz
www.csstodulky.cz
www.aarcha.cz
maratony.sportbusiness.cz/index.php?show_page=index
www.authorkralsumavy.cz/triatlon
www.cykloexpert.cz
www.global-sport.cz
eshop.kalas.cz
www.mtbshop.cz
Triathlon
www.triatlet.cz
www.triexpetr.cz
www.triatlon.cz
www.etriatlon.cz
www.cybi.cz/knedlik
www.krusnoman.cz
www.samuel.webgarden.cz
Bojová umění
www.dojo.cz
www.meditace.com
www.hayashi.cz
Škola
www.fbmi.cvut.cz
trial.kma.zcu.cz/Tdb/main.php?T0=17&T1=0&T2=0&T3=0&C=.%2F&T0b=0
Ostatní
www.21stoleti.cz
www.stenaholesovice.cz/index.php?5
www.factorypro.cz
www.saucony.cz/test/index.php
www.nutrend.cz

Můj první letošní závod - Kbelská 10

2007-03-03T18:48:00.000+01:00

Mírně zvýšená teplota, struhadlo v krku a sněhová vánice mě málem přesvědčily zůstat doma. Ale díky smutně vyhlížejícímu, sbalenému batůžku s běžeckým úborem, jsem se rozhodla do Kbel přeci jen vyrazit.
Na opačný konec Prahy, kde jsem, ač rodilá Pražačka, snad nikdy nebyla, mě doprovázela nejlepší kamarádka... kterou se mi však k běhu přemluvit nepodařilo :-(.
Obávala jsem se, že netrefíme na místo určené k prezenci, ale jako velmi dobrý detektiv, jsem si vytipovala skupinku podezřele vyhlížejících lidí ;-), kteří šli od autobusu směrem, kterým jsme dle instrukcí měly jít i my, tip byl správný, což problém vyřešilo. Poté jsem chvíli, mno, delší chvíli, mokla, mno, dost mokla, v řadě s dalšími běžci, než jsem se dostala ke stolku, kde mi po zaplacení startovného bylo přiděleno startovní číslo s čipem a taška s tričkem a propagačními předměty.
Tradiční zápas s nerozhodností, jak se obléci, za mě vyřešilo neustále poprchávání, a po úspěšné aplikaci startovních čísel na bundu nic nebránilo tomu vyrazit na start. Ten byl však pro rekordní účast o půl hodiny odložen, takže jsem měla čas prozkoumat své soupeře a vytipovat několik lidí, kteří by mě snad nemuseli předběhnout ;-).
Na startu byl pěkný nával. Vždyť také přišlo přes třista účastníků! Masa běžců se za krátko dala do pohybu. Každý jsme vyrazili za svým cílem do cíle. Věděla jsem, že dnes to na nějaký osobáček nebude, takže jsem si zkrátka běžela v pohodičce. Tep byl díky zhoršenému zdravodtnímu stavu hrozný, déšť a silný vítr byly nepříjemné. Ale jinak se běželo dobře, trasa byla pěkná a výborně zajištěná, na každé křižovatce zastavovali dopravu pořadatelé spolu s policisty. Zhruba na třetím kilometru chtěla vystoupit před několika hodinami pozřená snídaně, ale po chvíli jsem ji přesvědčila, že bude lepší zůstat tam, kde právě je :-). Držela jsem si stále pohodové tempo, ačkoliv mě předběhl kdejaký veterán, k mírnému zrychlení jsem se rozhodla až v posledním kilometru, ale to jen, aby se neřeklo, že jsem celý závod prošolíchala ;-). Čas 00:52:14.2 mě dost mrzí, ale co naplat, když se člověk necítí, tak to nemá hrotit. Příště to bude lepší :-)!
Zkřehlé tělo se těšilo na sprchu. Jaký byl, nejen můj, údiv, když jsem zjistila, že sprchy jsou společné! Nejsem stydlivka, spíš jsem měla obavu o přítomné pány, jelikož jsem tam v daném momentě byla jedinou zástupkyní něžného pohlaví. Ale pánové naštěstí moji přítomnost přežili bez úhony.. a já jejich také :-).
Ze sprchy jsem spěchala na vyhlášení výsledků, bohužel jsem ho však téměř celé propásla. Následovala tombola, v níž prvně v mém životě bylo taženo mé číslo. Což ostatně přisuzuji svému talismanu-kamarádce, která to, vyjma běžecké části, absolvovala se mnou a trpělivě čekala, až si milostivě doběhnu. Ceny v tombole byly vskutku kuriózní. Obdržela jsem podivný podhlavník, šátek a samozřejmě porpagační materiály, ale velmi mě pobavily jiné ceny, jako například sada příborů v brašně :-).
Po tombole jsem ještě vyslechla závěrečnou řeč a vyrazilo se na cestu domů. Po chvíli postávání na zastávce zpoza mraků lehce vysvitlo slunce, potvůrka, to tedy brzy. Cesta moc neubíhala, tuším, že důvodem byl hlad, který mě náhle přepadl. Útěchou mi byla myšlenka na dobý oběd od maminky. A vskutku, hned za dveřmi jsem zahodila batoh a spěchala do kuchyně, kde to úžasně vonělo... Jo, výjimečně se najdou i chvíle, kdy nelituji, že bydlím s rodiči ;-).
Můj první letošní závod byl sice poněkud tragický, ale mohlo být i hůře.. třeba kdybych neběžela, protože to by mě mrzelo mnohem více než špatný čas.

Můj první blog - o čem a proc?

2007-03-03T17:12:00.000+01:00

Mnohokrát mě napadlo založit si svůj malý, skromný blog, ale jelikož jsem na vše, co se počítačů týče, poněkud levá, dlouho jsem nenalézala odhodlání, až nyní, na popud kamarádky.
Můj první a zatím i jediný blog bude doufám sloužit nejen ku mé radosti, ale i radosti jiných. Nelze očekávat bůhví jaké slohové útvary, nýbrž jen postřeny z mého života, o něž bych se ráda podělila s druhými. Doufám, že připojíte své názory do komentářů.
Vedle bojových umění od mala miluji sport, především cyklistiku a běh. V posledních letech se občas zůčastňuji MTB a běžeckých závodů a plánuji i silniční a snad i nějaký TT. Nemohu tvrdit, že bych nějak vynikala, ale to mi až tak nevadí. Stejně jako si trénuji pro radost, tak si i závodím pro radost. Může se to zdát divné, ale vyhrávat není mým halvním cílem. Ačkoliv, občas stát na bedně není vůbec nepříjemné :-).