Přesně po roce mám opět co napsat.
Už se stává pomalu tradicí, ač nepravidelnou, že třetí květnovou sobotu budím manžela ve čtyři ráno, aby mě odvezl na start pochodu Praha-Prčice. Nejinak tomu bylo v sobotu 19.5. 2018, a to i přes moje vleklé potíže s kotníkem a naprosto minimální přípravu - občasný běh, zřídka chůze, výjimečně brusle nebo kolo. Nicméně všichni už mají sami od sebe dávno rozdělené úkoly a v kalendáři poznačeno, že P-P půjdu, takže i kdybych měla jít jen část nebo jít pomalu, musím :-).
Ráno tedy budíček na čtvrtou, snídaně, příprava batůžku do kterého letos mimo vaku s vodou přibaluji gumové medvídky svých dětí (nebojte, koupím jim nové ;-)) a dostatek financí na občerstvení cestou, protože odmítám všechno tahat s sebou a má být slunečné počasí, tak abych někde nepošla vedrem. Na sebe klasicky běžecké hadříky, pěkně vyšlápnuté (rozuměj lehce ošmajdané) běžecké boty, ať mají nohy pohodlí a jede se.
Ve 4:45 už je vestibul na Hájích plný pochodníků, ovšem první metro asi ještě nepřijelo, takže k registraci nevedou fronty, pohoda. Za drobný poplatek získám mapku a svědomitě vyplňuji požadované údaje, které beztak nikdo nekontroluje...
Ve 4:50 se startuje obnovenou tradicí prasknutím nafouknutých papírových sáčků. Letos to moc syncho nebylo, ale aspoň to všechny přítomné pobavilo :-).
Odbavení trvá relativně dlouho, protože se netlačím, startovní razítko obdržím až v 5 a vydávám se na pochod.
Letos jsou v počátku trasy drobné změny, a rozhodně k lepšímu. Tajná kontrola tradičně na začátku Milíčovského lesa, pak ale vlevo k úlům a před Křeslicemi po červené až do parku. Přesto první kilometry trpím, mohla bych tudy chodit po slepu, myslím, že málokdo má oblast od Hájů po Sulice tak prochozenou a projetou jako já. Je to tak strašná nuda! Člověku se chce kolikrát odbočit do prava a po pár metrech být doma v posteli než se trmácet někam do Prčic, doprčic...
Ale držím se a jdu, na konci parku seběhnu k Bořínu a způsob seběhů už držím, takže cesta utíká rychleji. V třešňovce potkávám trojici rychlíků - dva kluci a slečna, kteří mi později budou valnou část cesty dělat společnost. V Radějovicích doufám, že na mě zamávají moji kluci. Ale smůla, jsem tu moc brzy a ještě spí. Nevadí, ještě kousek přes Hlubočinku a Sulice a za Křížkovým újezdcem je to pohádka. Příjemně vlhký a čistý ranní vzduch, nikde nikdo. "Chrti už odběhli, šneci jsou za mnou" říkám si a chůzoběžím, spíše běžím, si sama samotinká lesy až do Týnce.
Cca v 8:15 na kontrole dostávám razítko, klábosím s pořadateli a snažím se odolat návrhu, že budu vyfotografována jako první žena v Týnci, protože to přece není závod (naštěstí, protože to by se účastnila úplně jiná sorta účastníků, kdyby ano :-/). Ale nakonec mě pan fotograf stejně vyblejsknul :-/...
Občerstvím se a jdu směr Neveklov. Už to není taková paráda, protože z Týnce jde dost lidí, ale zas žádné davy. Více jdu než běžím, takže mě pod Chvojenem dohání ti dva rychlíci. Pak zas trochu zpomalují, takže jim na nepříjemném silničním úseku k Neveklovu lehce uteču.
Po kontrole si jdu koupit pití a něco k snědku, což se mi stává osudným, při cca čtvrthodinovém čekání ve frontě mi silně zatuhávají nohy a hlavně, předhání mě rychlá slečna. "A prvenství je v háji! :-D"
Od Neveklova do Kosovy hory mi dělají společnost rychlíci Marek s Petrem a krátce i Karolína, ale ta je takzvaně slušně nadupaná, takže pak vezme čáru a potkám ji až v cíli...
Po seběhu do Kosovy hory už mě dost bolí stehna, takže dávám malinovku a až do Prčic volím výhradně chůzi. Kosovka je prostě taková moje hranice... Rychlíci mi sice uběhli, ale jde se mi pěkně, předcházím aspoň pochodníky kteří se sen napojili z jiných tras ;-). Stehna mi z počátečního sbíhání kopců slušně tuhnou, ale kotníky nebolí. Světě div se! Snad pomohlo i to, že jsem se do chůze snažila začlenit cviky z fyzioterapie...?
Když míjím hromadu hnoje a na obzoru vykoukne věžička - kostel v Sedlci a pak i druhá - kostel v Prčici, mám vyhráno, že do Prčice dojdu.
V necelých 14 hodin jsem na náměstí v Prčici, hledám stánek Horalek, kde obdržím cílové razítko a botku cihlové barvy a také obdivné komentáře, že jsem šestá z Prahy. 'Letos však "až" druhá žena.' Holt mládí a trénovanost vpřed! :-) Mám co dohánět... Ale obávám se, že s obojím už to bude jen horší :-S :-D...
Cítím se lépe než vloni, uvidíme co přinesou další dny, jestli třeba nebudu chodit schody pozpátku nebo se držet umyvadla při vstávání z toalety :-D. Každopádně mám radost, že jsem to kvůli kotníku nevzdala a zlepšila trochu čas, čímž jsem se cestou vyhnula opilcům s pejskařům :-)...
Dobrodružství ale na náměstí v Prčici neskončilo. Nakoupila jsem oběd a několik drobností pro své kluky a dle předchozí domluvy jsem se vydala na náměstí do Sedlce, kde měl čekat odvoz. Ovšem, někde nikdo. "Asi jsem tu moc brzy." Volám, volám, volám, ale žádná odezva. "Ježíš, on si snad zapomněl mobil doma" říkám si , protože vím, že můj muž má obyčejně mobil k uchu jak přirostlý. Za chvíli volá tchyně, abych nebyla nervózní, že si tam skutečně manžel po obědě telefon zapomněl. Doufala jsem, že zvládne dorazit bez mobilu, ale samozřejmě, že v dnešní době je to nezvyklý problém, čili čekala jsem cca do 17 hodin než manžel zjistil, kde mobil má, vrátil se pro něj a vydal se pro mě. Prvně jsem si tak aspoň vyzkoušela autobusový svoz do Sedlčan a musím říci, že to není špatné. Škoda, že na Prahu to jezdí až po šesté večer...
I letos děkuji pořadatelům a svému choti, protože bez nich bych šla leda do pr... :-)!
