1/2 PIM

Dnes jsem se probudila do zamračeného rána, mírně krápalo a bylo chladno..
Celou noc jsem nejen zaříkávala počasí, ale také jsem taktizovala, na kterém kilometru 1/2 PIM ukončím, abych zbytečně neriskovala, ale ani nevypadala zbaběle, nakonec jsem vše nechala momentálnímu pocitu.
Můj "osobní řidič" mě vysadil na Václavském náměstí, instrukce zněly jasně "nepřepínat se a raději nedokončit než zkolabovat". Všude kolem se to hemžilo črvenými batůžky. Prokličkovala jsem uličkami na Mariánské náměstí, kde mě již čekali batůžkonosiči (moji rodiče :-)). Za nedlouho dorazila i Socketka, kterou jsem na poslední chvíli přemluvila, ať se mnou zkusí alespoň kousek půlmaratonu, když už ne celý.
Batůžky jsme nechaly nosičům a vydaly se ke startovnímu koridoru. Ten byl celkem volný, dorazily jsme tam totiž moc brzy. Všichni se rozcvičovali a rozběhávali. Minutu po minutě se koridor plnil dalšími nedočkavci.
Byla jsem nervózní, těšila jsem se, ale neustále jsem přemýšlela, na kolikátý kilometr asi tak doběhnu. Neměla jsem čisté svědomí, počet letošních výběhů by se dal spočítat na prstech jedné ruky. Obávala jsem se, aby se mi někde neudělalo slabo.. Byla jsem ráda, že tam nejsem letos sama. Za nedlouho jsem dokonce zpozorovala další kamarádku, Martinu, ta má výborně natrénováno, a tak mi dodávala odvahu, a když jsem jí sdělila svůj plán běžet pomalu a vejít se do tří hodin, nabádala mě, ať to zbytečně nenatahuju. (Myslím, že mě dost přecenila.)
V koridoru bylo již pěkně husto, masa se po chvíli dala do pohybu. Bylo odstartováno. Všechny tři jsme se sunuly s davem pokořit Prahu. Ozvalo se pípnutí. Po tolika dnech jsem se rozeběhla.
Socketka se mi ztratila již při prvních krocích, ale s Martinou jsme běžely bok po boku až na pátý kilometr. Běželo se mi pěkně, avšak jak se ukázalo, moje noční zaříkávání počasí se zdařilo. Slunce svítilo, vítr nefoukal nijak silně. Jenže jsem prohloupila, když jsem si navlékla tmavěmodrý moirový rolák, do kterého se slunce opíralo opravdu fest a nebyla šance ho sundat. "To je vedro, upeču se za živa" pomyslela jsem si. Již se mi neběželo tak lehce, musela jsem zpomalit, jinak by se mi opravdu neudělalo dobře. Dokonce jsem změnila taktiku a zastavila na první občerstvovačce, což obvykle nedělám, v klidu jsem se napila a po několika krocích chůze jsem pokračovala běžmo.
Bylo to peklo, kde to šlo, snažila jsem se běžet stínem. "Vydržím to na desátý kilometr a pak se vydám směrem k Rudolfinu" rozhodovala jsem se. Bylo mi smutno, při pomyšlení, že letos nedokončím. "Jsem blbá, kdybych nespadla na to koleno a neustále nepřecházela nemoci, nemusela jsem se teď tady takhle ploužit" v duchu jsem si nadávala. To už se ale přiblížila druhá občerstvovačka na desátém kilometru. Opět jsem zastavila, napila se a automaticky pokračovala k Národnímu divadlu.
Přehodnotila jsem situaci "Zkusím doběhnout alespoň na Výtoň nebo do Nuslí." Mylsela jsem na Socketku, kam asi doběhla "Přeci jen trénovala lépe než já, tak by to mohla zkusit i střídavě běh a chůze celé." a také na Martinu, která je jistě již téměř v cíli.
Na Albertově a v Nuslích mám vždy krizi, vůbec se mi to tam nelíbí a vůbec mi to tam neběží. Tentokrát tomu nebylo jinak. Neskutečně jsem se ploužila. Nesměla jsem sledovat čas, abych neupadla do deprese."Chůze by snad byla rychlejší, to bude hrozný trapas, jestli to doběhnu, tak jistě s posledními" pomyslela jsem si. Mnoho lidí střídalo běh s chůzí, jenže to já neumím, když mám v hlavě běh, tak běžím (i když to možná jako běh nevypadá).
Otočka pod Nuselákem, Jaromírkou zpět a pak na nábřeží, zde krize mírně ustala, ale začlo zas nesnesitelné horko. Naštěstí se objevila třetí a poslední občerstvovačka, přešla jsem do chůze, napila se a polila si vodou hlavu, to mi trochu pomohlo. "Teď už to snad nemůžu vzdát, posledních 6 kilometrů, to bych byla fakt měkká" řekla jsem si a běžela vstříc poslední čtvrtině.
Na Strakonické mívám další krizi, ta se, zřejmě díky "lážo-plážo" tempu, nekonala. Cestou mě minul balónek na 2:10. "Tak to je v háji, to je potupa. Nejen, že to nedám do dvou hodin, ale já to poběžím snad opravdu na ty tři hodiny" vyděsila jsem se.
Kochala jsem se autuprázdnou Prahou, zbývalo pár kilometrů, v duchu jsem si říkala "Všichni už jsou přede mnou, tak proč bych se trápila zrychlováním".
Přede mnou se objevily dvě sanitky, nějakého běžce odváželi. "Chudák, takový kousek od cíle. Stojí to vůbec za to?" pomyslela jsem si a byla jsem ráda, že moje srdce zatím nezklamalo.
Poslední metry, žádná změna tempa "Stejně už nic nezachráním" pomyslela jsem si a vklidu jsem míjela Karlův most, Klementinum, naší školu a blížila se k cíli. V davu jsem si ještě stihla všimnout rodičů a Socketky a vyslechnout si jasnou instrukci "Běž!". A tak jsem běžela, běžela jsem po modrém koberci, na časové tabuli se objevilo 2:09 (hrůza), ozvalo se pípnutí (konec).
Ověnčili mě medajlí, kterou si letos vskutku nezasloužím, ani za účast.
Měla jsem v úmyslu čapnout někde pití a banán a jít někam, kde je menší tlačenka. Ale běžci, zřejmě ještě v tranzu, brali banány i jablka po kilech a pití po kartónech a strkali do sebe hlava nehlava. "Strašné" pomyslela jsem si, "Jediné, co je obhajuje je světová krize, banány jsou drahé a platy nízké."
Podařilo se mi nalézt cestu k vracení čipů a vymotat se před Rudolfinum. Namířila jsem si to ke knihovně. Cestou jsem viděla paní, která se snažila vytlačit auto na obrubník, její manžel seděl v autě a dával instukce. Zeptala jsem se, zda nemohu pomoci. "Jestli můžete, tak jo" odvětil mi muž. A tak jsem pomohla a završila tak letošní půlmaraton vytlačením auta na chodník.
Batůžkonosiči se Socketkou již na mě netrpělivě čekali a šlo se domů. Socketka byla, myslím, nadšena z atmosféry závodu, a doufám, že příští rok poběžíme spolu.
Na jednu stranu jsem ráda, že jsem nevzdala účast, že jsem nevzdala někde na trati a že jsem doběhla v nezměněném zdravotním stavu, ale na druhou stranu jsem velmi zklamaná, že se mi to letos tolik nepovedlo. Není dobrý pocit z faktu, že člověk svůj výkon nevylepšil, ba jej o mnoho minut zhoršil. A to víceméně kvůli své vlastní hlouposti.
Nezbývá než doufat, že za pár týdnů, kdy mě čeká ještě několik nepříjemností, začnu zas běhat, a že si za rok čas zlepším.

Večer před

Nechybělo málo a letošní 1/2 PIM jsem neběžela. Začalo to zraněným kolenem a skončilo přechozenou angínou a následnými srdečními šelesty (nemluvě o tom, co mě čeká příští týden).. Strach mi nedovolil běhat, dnešní kardiochirurgie dokáže divy, ale o to příliš nestojím...
Tedy již jsem byla rozhodnuta letošek vzdát, navíc, když jsem zjistila hrůzostrašný počet účastníků (cca 7500), ani jsem nechtěla přijít fandit. Ale když jsem si včera vyzvedla v Expu startovní batůžek (mimochodem ten nejhorší, co kdy byl), padla na mě lítost a rozhodla jsem se běžet alespoň část. Pokud nenastanou komplikace, budu střídat chůzi s během a pokusím se dokončit, avšak nebudu a nesmím to hrotit. Musí mi stačit účast. Snad se vejdu do tříhodinového limitu.. a když ne, svět se nezboří (raději se vrátit domů s ostudou než vůbec, že :-)?).

Jinak, celou noc budu zaříkávat počasí, především vítr, aby si nechal foukání na jindy, tak snad se to podaří.

Těším se na shledanou na staru!