Tento příspěvek by se dal také nazvat: Další z mých šíleností. Ano, po minimálním tréninku a čtyřleté pauze jsem se opět odhodlala postavit na start "Železňáka". Kdo sleduje mé (NE)výkony, jistě si dokáže představit, jaké pocity mne doprovázely, když jsem se v sobotu ráno probudila a uvědomila si, že za chvíli vyrážíme.
Na tento závod mám velmi pěkné vzpomínky, byl to velmi příjemný malý závod, pěkně vedený - a hlavně můj první (a rovněž poslední) triatlon, navíc se mi poštěstilo umístit se na stříbrné pozici.
Dnes bylo od počátku jasné, že letos budu ráda, když se 1. neutopím, 2. nerozmlátím na kole, 3. nezlomím si nohu při běhu. Slova mé mamky: "Nezapomeň si vzít pas - až budeš plavat do toho Německa!", zcela vystihují můj hlavní handicap.
Je tedy sobota ráno, po zbytečně komplikovaném domlouvání odvozu balím propriety a jedeme vyzvednout kolegyni s0cketku. Cesta ubíhá rychle, pořád o něčem štěbetáme a také zaříkáme počasí, jelikož na odpoledne slibují deště.
Zastávka u benzínové pumpy mě málem připraví o cyklistickou část závodu, jelikož můj nejdražší mi vyndá tretry z auta, aby proschly, jenže je už nedá zpět, a odjíždíme bez nich. Naštěstí mám za ta léta již zkušenosti a ostražitě se zeptám: "Dals mi do auta ty boty na kolo?" Po krátkém dialogu je jasné, že boty jsem si samozřejmě měla hlídat já a jsou tedy logicky na benzínce - takže se pro ně vracíme.
Po příjezdu do Děčína zjišťujeme, že jsme tu se značným předstihem. Vyzvedáváme tedy startovní tašky, stíháme krátkou procházku a teprve pak se připravujeme na akci. Zatímco s0cketka má krásnou triatlonovou kombinézu, já valím špíčky ve starých plavkách. "Hrozný, připadám si jak socka (ne s0cketka)" pomyslím si, když se můj obraz objeví na skle auta. Hlavně nic nezapomenout a tak v depu umisťuji - kolo, cyklisťáky, tretry, helmu a běžecké boty s instalovanýma ponožkama.
Několik minut před startem nám byly vysvětleny trasy. Zatímco plaveckou část údajně poněkud komplikuje silný proud Labe (patrné na první pohled), a tedy nemáme se nechat unést, cyklistickou část ztěžují kluzké pískovcové kvádry, na kterých se nemáme vymlátit, a závěrečnébrody. "Tak to je fakt vtipné, to před těmi čtyřmi lety nebylo, to nemám šanci..." obávala jsem se.
Zatímco týmoví kolegové se poctivě připravují a rozplavávají, já v silných obavách o bezprostřední budoucnost postávám na břehu a snažím se nalézt svůj doprovod, s nímž jsem se nestihla rozloučit.
Jelikož celé startovní pole postupuje dál a dál do vody, i já se odvažuji smočit palec. "Mno, celkem studená" podotknu, ale nechám se zlákat s0cketkou a Vojtou do větší hloubky. "Stejně budu zas poslední, takže není kam spěchat" podotknu. Jsem si jista, že kdyby pořadatelé věděli, jak jsem na tom plavecky, nepustlili by mě tam ani pokotníky.
Plavání
A je to tu, zazněl výstřel, plavci se dali do pohybu, já se snažím plavat co nejvíce proti, aby mě proud odnesl přesně k první bójce, bohužel jsem to poněkud přehnala a končím mezi bójkami, takže musím k té první ještě kus doplavat. Poznala jsem, že moje originální technika alias kraul (hlava nad vodou, ruce jako mlýnské lopaty a nohy táhnout za sebou) není až tak originální, jak jsem předpokládala, což mě poněkud zamrzí. U bójky mě fauluje závodník s číslem 1, div mě neutopil, ale je mu to jedno. Vedle sebe mám najednou s0cketku, zřejmě se rovněž inspirovala mojí technikou. Úsek mezi bójkami je pohoda - vracák. Naopak od druhé bóje k výlezu je to skutečně boj o život. Traverzuji minimálně, což je značná chyba, jak se posléze ukáže. "Netušila jsem, že se při plavání dá takhle zadýchat!" Výlezový koberec se pomalu blíží, ale rychleji se oddaluje z mé osy. "Néé, zas skončim pod mostem!" Je to jasné, výlez míjím, několikrát se snažím dosáhnout na dno, ale není tam. "Bože, já se snad utopím!" Z posledních sil jsem udělala několik temp proti proudu a ucítila pod nohama záchranné dno. "Uff, je tam, konečně!" Ještě minutu a opravdu bych se začala topit. Pomalu jsem šla vodou zpod mostu k výlezu, pomalu jsem se sunula do depa. Bylo mi špatně, točila se mi hlava, srdce jsem měla v krku - chápu, že někteří závodníci i zvracejí...
Kolo
V depu bylo ještě několik kol, což mě překvapilo, předpokládala jsem, že tam bude jen to moje... V klidu jsem se nasoukala do cyklokalhot, nazula tretry, nasadila helmu a vyvedla kolo z depa.
1000 způsobů, jak nasednout
jedůůů
První metry byly obtížné, ještě se mi trochu motala hlava, ale silniční úsek mi vyhovoval, a tak jsem ukrajovala metr za metrem a dojížděla soupeře. Na stezce se za mě do vaku pověsil mladík, kterému nebylo hanba je v závěsu za holkou, jen mě pak na konci v zatáčce předjel - poděkování za svezení? To bych asi chtěla moc slušnosti..
Čekalo mě spousta dobrodružství. Stoupání, kde mnozí neudrželi oběd. Osobně jsem si nějak nepřehodila, takže jsem to musela vyfunět na střednětěžký převod :-/. Blátíčko, kde všichni padali a slézali, takže jsem si také nabalila botky. Kořeny, štěrk a výmoly (to já můžu :-)). A také kluzké pískovcové kvádry, kde jsem jela krokem, takže bylo rychlejší seběhnout pěšky a ušetřit brzdy. Ale mnozí se tu řítili pěkně, mrazí mě, jen když na to vzpomenu... Cesta zpět byla opět po příjemné asfaltové cyklostezce, takže jsem se to snažila trochu "rozbalit". Za mostem jsem se již těšila na depo, ale zapomněla jsem na brody. Takže ještě úsek parkem, vymotat se ve spletité síti šipek a dorazit k brodu. Kolo samozřejmě na rameno a hurá do vody. Jak jsem se toho obávala, tak mě to bavilo. Jen kdyby tam nebyly občas tak velké šutry. V jednom místě začali závodníci kolem mě padat do vody.. ani mě to neminulo a kecla jsme si na bobek, alespoň jsem si omyla bláto a osvěžila se. Pokračovala jsem k výlezu a ještě několik metrů do depa a - hurá na běh.
brůdek
Běh
V depu kalamita. Nic na svém místě, mé věci byly pod hromadou kol a cizích věcí, takže mi chvíli trvalo, než jsem vydolovala běžecké boty. Musím přiznat, že mě to opravdu naštvalo. Nějací borci tak spěchali, že si nemohli pověsit kolo a dát své veci na jednu hromadu. Zřejmě y je to stálo drahocenné setiny.
Obutí a připevnění čísla bylo rychlé a já se vydala na trať. Po několika metrech mi v ruce přistál kelímek občerstvení, očekávala jsem vodu, proto jsem si obsah chrstla do obličeje. Jaké bylo mé překvapení, když jsem měla pochvíli všude nepříjemně lepkavý pocit. "Sakra, to byl ionťák!"
Běžela jsem si lážo-plážo, kochala jsem se krajinou. Bylo to fajn - asfalt, schody nahoru, (schody dolů bych vynechala), terének, pološplhání po laně - to mě bavilo :-), stihla jsem pokecat se soupeřem. Dále pak přes zámeček, kde jsem z dáli slyšela dobíhání prvních žen, což bylo značně demotivující. Najednou jsem se ocitla na konci a mrzelo mě, že jsem to nerozběhla trochu rychleji. V cíli jsem ještě málem smetla pána s knedlíky.. a to byl konec.
Domnívala jsem se, že můj tým na mě již čeká, ale ukázalo se, že přede mnou byl jen advid. Několik minut po mě následuje Vojta, který měl poněkud obtíže ve zmíněném stoupání při cyklistice. A zanedlouho dobíhá s0cketka - jako vždy s úsměvem.
Závěrečné focení, sdělování dojmů, sprcha kol i nás samotných hasičskými stříkačkami a vyhlášení výsledků - na to vše budu zas několik let vzpomínat.
Mám-li upřímně hodnotit, některé věci se mi opravdu nelíbily - časem je snad pořadatelé vyřeší, ale rozhodně převažují kladné dojmy.
Jsem ráda, že jsem se nenechala zastrašit svou nulovou fyzičkou, protože jsem si to fakt moc užila.
Srovnání aneb +4 roky = -4 pozice
Zaznamenala jsem dva zásadní rozdíly:
1. počet účastníků a účastnic se rozrostl na dvojnásobek resp. trojnásobek,
2. cyklistická trasa o chloupek ztěžkla (kecám, ztěžkla jako blázen :-D).
rok/ účastníků/ st. číslo/ celkový čas/ pořadí celkem/ pořadí kat.
2007/ 53/ 41/ 1:22:55/ 32/ 2
2011/ 98/ 75/ 1:32:09/ 66/ 6
