Výběh

Celý týden jsem se těšila, až se půjdu v sobotu proběhnout. Pohled do bílého rána mě ten den ještě více nadchl. Tedy jsem se vydala na svou obvyklou trasu. Kochajíc se zasněženou přírodou, úplně jsem zapomněla na předešlé mrazivé dny. Zhruba po sto metrech jsem již ležela na zemi na zamrzlé, sněhem zakryté kaluži. Au! Dost jsem si narazila zadní levobok. Nicméně, zvedla jsem se a běžela dál. Nyní již opatrněji.
Objevil se první kopeček dolů. Dle vymetených plošek na zledovatělých kalužích tu přede mnou někdo běžel. Ještě více jsem zpomalila a vyhýbala se viditelně kluzkým místům. Avšak viditelně nebylo mnoho vidět, protože po několika krocích jsem opět ležela. Tentokrát na zadním pravoboku. Au! "To snad není možné!" rozčílil mě druhý pád. Tělo začalo bolet, zrtácela se chuť do běhu, ale nevzdala jsem se a běžela dál. Bolest přestala..
Do kopečka se ploužilo bezvadně, ale po necelých třech kilometrech mě čekala mírně se svažující kamenitá cesta. "To musím ustát, tady spadnout na hlavu, tak jdu na šití."
Nebezpečný úsek jsem zvládla s pocitem plných kalhot, ale bez úhony. "Uff, je to za mnou" oddychla jsem si.
Ale chyba lávky! Přestože jsem si byla jista, že nebezpečný úsek je za mnou, nebyl. A tak se stalo, že jsem opět leštila zamrzlou kaluž. Tentokrát bohužel byla ta kaluž lemována kamením a neodneslo to pouze pozadí, nýbrž především koleno. "Aů!" To už tedy celkem bolelo.
Roztrané kalhoty a krvavé koleno nenasvědčovaly ničemu dobrému, ale doufala jsem, že jsem jen přecitlivělá a že to nic moc nebude. Zkusila jsem se ploužit běžmo směrem domů. Mráz mi nohu znecitlivil, takže to šlo a já nabyla dojmu, že to vypadá hůř než to je..

běžecká móda 2009

Ach ta karma! Mno, není to tak hrozné, jen mám na koleni kraslici.. Dám si pár dní pohov, snad mezi tím přestane mrznout ;-)...