sobota 31. srpna 2013

Běžící matka aneb masová oslava

Vlastně ani nevím, jak začít, abych si nezačala rovnou stěžovat na to, že nic nedělám a jen stojím doma u plotny, jak to mám ve zvyku :-)...

Ani nevím, kdy to bylo, ale jedna známá mi vnukla ideu, že bych s ní měla běžet Nike run (co na tom, že nakonec neběžela...). Na základě zkušenosti, z prvního ročníku tohoto běhu, jsem striktně odmítla se touto myšlenkou byť jen zabývat. Ovšem nebyla by to moje mysl, aby hned nezačala přemýšlet bez ohledu na to, co si myslím :-). Jelikož jsem toho názoru, že každý by měl dostat druhou šanci, uhradila jsem startovné a dokonce přemluvila s0cketku, že poběžíme. Už jen kvůli tomu datu konání prostě ano :-)!

A jsme u toho! V té chvíli jsem byla skutečně přesvědčená o tom, že začnu běhat a cíleně trénovat, abych tu desítku dala ve slušném čase. Jak plynul čas, já s frekvencí tří-čtyř výběhů měsíčně, jsem pomalu ale jistě ztrácela odvahu se mezi běžce zařadit. "Poslední běh před více než týdnem, to asi nemá cenu" šrotovalo mi v hlavě. Nejdokonalejší důvod, proč neběžet, mě napadl až před několika dny, kdy jsem si měla jít vyzvednout startovní balíček. "Zkrátka si ho nevyzvednu a bez toho přeci běžet nemůžu :-D!" Samozřejmě mi to nedalo a pro tričko jsem jela. (Ale nápad je to dobrý, pro příště :-)...)

Ještě včera odpoledne jsem si vše naplánovala, kdy a kde se s kým potkám, jak se dnes budu šetřit a dám si nohy tzv. nahoru, abych byla takříkajíc čerstvoučká... Jenže to bych nesměla včera večer projet díru do pláště u kočárku a dnes celé ráno shánět nový.
Nemám ráda pozdní běhy, tím spíš v současné době! Před šestou budíček, kojení, hraní si, pak snídaně velkému, snídaně malému, snídaně mě. Dále hodinové hledání cykloobchodů, které mají otevřeno i o víkendu a mohly by mít rozměr pláště vhodný na kočárek. Následně cesta do daného cykloobchodu, kde samozřejmě měli úplně jiný výběr, než jaký uváděli v e-shopu. Po svačině procházka (s děravým kolem, "takže záhul"), aby se malý trochu vyspal. Návrat, abych stihla přezout kola u kočárku a uvařit oběd. Původní záměr, nestrávit dvě hodiny stáním u sporáku, aby mi nenatekly nohy, se nezdařil. Ovšem došlo ke značnému zlomu v mužské mysli, a když je tedy dnes ten "zváštní den", o kočár se nemusím starat :-)... Po nakrmení dravé zvěře a následném úklidu kuchyně (jelikož 99 % jídla z misky končí mimo dětská ústa) chvíle na přípravu běžeckého oblečení atd. Během několika minut si však malý všímá, že se mu dostatečně nevěnuji a dožaduje se pozornosti. To už ale mám vše nachystané a připravuji svačinu s sebou.
No, že by se mi teď chtělo někam běžet, to tedy ne!

Původně jsme se měli kodrcat autobusem, ale prozíravý nápad mého drahého osobního řidiče, že nás odveze vozem, se nedal odmítnout. Pohodlně a rychle jsme se dostali kousek od místa startu, kde se již shlukovala šedá trička. Stav hromadné dopravy mi, vzhledem k tomu, že jsem ji nepoužila, komentovat nepřísluší, ovšem pohled na přecpané tramvajové vozy byl hrůzný. Prý posílené spoje - chachá :-D!
Na místě srazu jsem chvíli čekala na své rodiče, abych jim předala drahého vnoučka, a poté jsme se s0cketkou a její sestrou šly dobývat šatny a talety. Čemuž tedy ještě předcházela instalace čipu na botu (kde bude parádně plandat) a nalepování označení startovního koridoru. "S tou zelenou jsem se vážně unáhlila" pomyslím si, když vidím, že s0cketka, která trénuje 1000krát více než já, má žlutou nálepku.
Davy lidí, to je něco pro mě, takže jsem začala být trochu nervózní při pomyšlení na dlouhé davové čekání na start. "Jen abych stihla jít čůrat, ale zas ne moc brzy, abych nemusela jít dvakrát :-D" to byla moje hlavní starost. Všude se rozcvičují "chrti". Všichni vypadají jak profíci. Obávám se fiaska. Ne, že se ztrapním před ostatními, ale že budu sama zklamaná. Po dvou letech mě lidé nepoznávají (asi je čas nějaké to kilčo shodit :-/!). Je zajímavé, že doma si přeji nebýt stále sama s malým a nemluvit stále jen o dětech, ale zjišťuji, že se ani už o ničem jiném bavit neumím (což se evidentně projevuje i zde) :-(. S0cketka pořád někoho potkává, tak není o zábavu nouze.
Několik minut před startem se rozcházíme ke svým koridorům s tím, že se pak sejdeme na jasně určeném místě.

Chvilku zkoumám, kam se zařadím, ale ono je to stejně jedno, protože mě za chvíli doběhnou růžoví, takže se vsunuji mezi zadní "zelené". Modlím se, aby zapršelo, ale vylézá sluníčko."Běh ve vedru - to bude můj konec!" Během nekonečných 10 minut moderátor neustále něco haleká o mávání a počítání pro kamery, hrůza...
Tři, dva, jedna - start! Stojíme. Stojíme. Stojíme. Jdeme. Stojíme. Jdeme. Stojíme. Popobíháme. Stojíme... Po několika minutách: "Hurá, dostala jsem se ke startovní čáře!" Ale o běhu nemůže být ani řeč, jen pomalé sunutí se, případně kličkování mezi plíživšími se běžci :-/. Zelené balónky na 50-55 minut jsou v nedohlednu a jen tak je nedoběhnu. Nesnáším ten pocit, že mám síly na to, abych běžela, ale nemůžu, protože dav přede mnou prostě neběží. Zkrátka to nejde, je to masová akce, tak co bych chtěla. "Alespoň se neunavím" pomyslím si. Ovšem od prvního kilometru vypadám jak po sprše... "Jen, aby mě nedoběhly růžové balónky, to bych asi nesnesla." Tak si kličkuji na druhý, třetí čtvrtý kilometr. Už stárnu, protože zastavuji na občerstvovačce pro vodu. Trasa je fajn, ale ty kostky a tramvajové koleje... no, Praha, no... Je mi dost teplo, takže využívám i druhou občerstvovací stanici. "Hlavně nechytit ionťák". Cesta zpět se mi zdá nějaká delší, přestože na posledních dvou kilometrech se dá běžet lépe. Bohužel už potkávám kolabující a zvracející běžce. Naštěstí je vždy v dosahu první pomoc
Je to lepší než jsem se obávala. Na časomíře svítí téměř 55 minut, tak se snažím trochu zrychlit, abych to měla "čisté" - 0:55:02 mě dost mrzí. Zrychlovat jsem ale neměla, jelikož záhy za cílovou páskou se dav zastavuje a nabírá pití a banány a já se jen modlím, aby se mi z náhlého zastavení neudělalo mdlo.
"Konec? Je to možné? Je to za mnou? To bylo krátké!" dochází mi, když jdu na smluvené místo za s0cketkou. Když ji ani po půl hodině hledání v roji šedých běžců nenalézám, odcházím hledat rodiče se synkem, abych se pochlubila real timem 0:50:18. Přecijen je to jeho první fandění, tak aby viděl, že se máma snažila :-)...
A na konec už jen hurá domů vařit večeři a ukládat ke spánku :-)!

Z mého pohledu se letos Nike run vydařil více než předloni, především po organizační stránce, přesto druhá šance byla rovněž tou poslední. Je snadné kritizovat, čehož jsem se chtěla vyvarovat, ale dvě výtky, nad nimiž by se měl někdo zamyslet, si neodpustím: 1. Chápu, že je nezbytné vyinkasovat co nejvíce peněz (a to nemluvím o zistku), ale 5-10 tisíc lidí se na desetikolometrové vzdálenosti  zkrátka těžko rozprostře tak, aby mohli běžet; 2. zavřít Prahu poslední prázdninový víkend, mi přijde vůči lidem, vracejícím se z dovolené, poněkud bezohledné.
No, evidentně už stárnu a taky jenom ta půlka mozku :-D...

Jsem ráda, že jsem ometla pavučiny z běžeckých bot a oslavila tím poslední narozky s dvojkou na začátku!
(Jo, samozřejmě nejsem s výsledkem spokojená - ale za to si můžu sama :-D...)

1 komentář:

Summer řekl(a)...

Teda hledat me v cili po padesati minutach... ses v tom vedru asi fakt prehrala ;)
Zajimalo by me, s cim bys byla spokojena :D Paradni vykon!