pondělí 11. srpna 2014

Dámská jízda aneb matka konečně na výletě

Když se mě před pár měsíci kamarádka zeptala, zda se s ní nechci zúčastnit krátké trasy posledního závodu seriálu Horská výzva v Krkonoších, znělo to zajímavě. Zejména výšlap na Sněžku - to pro mě byla skutečně výzva. Nevzpomínám si, kdy jsem byla naposledy na horách (v létě snad jen jednou v životě) a už vůbec nikdy jsem v horách neběhala, ba ani nebyla na obyčejné horské túře. Vyhlídky tedy nebyly příliš růžové, ale času na přípravu (nebo případné odřeknutí účasti ;-)) bylo dost. Zatímco s0cketka se poctivě připravovala, u mě příprava probíhala jako obvykle - nijak :-/. Naběhané kilometry by se daly spočítat na prstech. Buď je moc vedro nebo moc vlhko nebo není čas nebo něco jiného... Vzhledem k tomu, že se jednalo o závod dvojic, těžko říci, zda jsem měla větší obavy z toho, že budu někoho zdržovat nebo že bude zdržovat někdo mě. Naštěstí jsme se jako obvykle se shodly na tom, že si to hlavně užijeme :-).
Vzheldem k chabým zkušenostem s horami jsem absolutně nevěděla, co takový horský závod obnáší. Co si sbalit s sebou? Jak se obléci? Nakonec jsem sbalila vše, v čem obvykle běhávám (pro teplotní rozmezí 10-25 °C :-)). Již na Prčice jsem si pořídila malý běžecký batůžek, ale na 17 km mi přišlo zbytečné jej s se bou tahat, nicméně k němu mám i vak na vodu a s0cketka říkala, že si taky takový bere, takže jsem ho nakonec přibalila rovněž s tím, že se rozhodnu dle aktuálního stavu až na místě.
Nadešel den odjezdu a já byla jak na trní. Ne kvůli závodu, ale kvůli tomu, že jsem ještě nikdy nenechala kluky doma samotné. Manželovi jsem sice sepsala podrobné instrukce, ale věděla jsem, že si je stejně nepřečte. "Tak snad se kluci navzájem pohlídají." pomyslela jsem si, když jsem večer odcházela z domu.
A jelo se!
Zpočátku jsem se trochu bála, nejsem zvyklá jezdit v malém nízkém autě, a také styl řízení mi byl cizí, ale za krátko jsem si tak nějak zvykla. Prostě trochu adrenalin :-). Cesta ubíhala relativně dobře a po když jsme dorazili do Pece, v hlavě se mi začaly objevovat vzpomínky na dětství, když jsme sem jezdívali v zimě s rodiči a prarodiči. Všude krásné roubené chatky. "Jééé, támhle je pořád ještě ta sámoška!" A za chvíli: "Jééé, a sem jsme chodívali na pohár!" Moc jsem se těšila, až to tu uvidím za denního světla.
V hotelu, který nám s0cketka vybrala moc pěkný (parkoviště by sice potřebovali trochu větší, aby se tam vytočila mazda ;-)...), nás se slovy: "A co, že tak pozdě?" již netrpělivě očekávali (aby mohli jít spát :-D). A tedy jsme se ubytovaly a vydaly se vyzvednout startovní čísla a čipy.
Startovní stan byl nedaleko. Cestou jsme viděly mnoho účastníků, někteří přišli vyzvednout čísla, jako my, někteří se již chystali ke startu, protože Long trasa startovla krátce před půlnocí. Jak tak stojíme ve frontě, připadám si jak "socka", všichni jsou takoví sportovci šlachatí, odění ve funkčnch hadříkách a vypadají děsně vyběhaně . "A s těmihle já se tu budu poměřovat? No potěš!" pomyslela jsem si. Obdržely jsme startovní čísla čip a igelitku s reklamními letáky (jak já je nesnáším :-/!!!) a vydaly se zpět do hotelu, abychom se na tu zítřejší akci pořádně vyspaly.
Vůbec se mi nechtělo spát a když jsem odhrnula peřinu a lehla si do postele, tak už tuplem ne. "Au! Tak to je síla!" bědovala jsem. Matrace totiž už něco zažila a v úrovni lopatek  a beder se na první pohled rýsovaly vnitřní kovové výstuže. Co na plat, doufala jsem, že si zvyknu.
Sotva se mi na těch hrbech podařilo usnout, probudily mě rány. A ona s0cketka bojovala se závěsem, protože na ni spadla konzole, když chtěla závěs zatáhnout, aby jí nesvítil měsíc do obličeje (?když spím, tak mám snad zavřené oči a nevšímam si měsíčního svitu, ne? :-D). Společnými silami jsme závěs přemohly a šly konečně spát...
Budíček samozřejmě dle zvyku před šestou. "Ach ne, doufala jsem, že si přispím, když jsem mimo domov" pomyslela jsem si. Navíc jsem byla šíleně rozlámaná z právě prožité fakírské noci, takže jsem se nemohla dočkat, až se probudí s0cketka, abych mohla vstát a protáhnout se (nechtěla jsem ji budit, protože je zvyklá hodně spát, tak aby mi pak nevyčítala, že jí to neběží, protože se nevyspala ;-)). "Hurá, už se vrtí!! zaradovala jsem se zhruba za hodinu a půl, když se probudila :-). Hned jsem vyskočila z postele. Opravdu jsem se cítila úplně přeražená.
Snídaně se s0cketkou pro mě byla zážitkem. Po takové kombinaci potravin bych rozhodně nikam neběžela (leda na toaletu :-D). Předpovídala jsem, že jí zas na trati polezou rajčata ušima, když je sní po rýži s jogurtem. Ale nedala si říci...
Po snídani jsme rozmýšlely, co na sebe a co s sebou. Rozhodla jsem se, že si nakonec vezmu ten batůžek s vakem, když ne pro nic jiného, tak abychom na tom byly podobně a nemohly se vymlouvat, že jedna něco táhne a druhá něco nemá apod.
Krátce před desátou jsme se vydaly na start. Byl krásný den, sluníčko, teplo, radost vyběhnout.
V prostoru start/cíl se již připravovali závodníci. A jiní naopak přibíhali. Byli to ti, kteří vybíhali v noci na dlouho trasu - BORCI!
Slova komentujícího komentátora čím dál více přehlušoval štěkot a vytí psů, kteří se na běh evidentně velmi těšili (anebo se těšili až jeden druhého pokoušou, těžko říci). Ačkoliv jsem pejskařka, tohle mi opravdu vadilo a doufala jsem, že mi některý z nich, až půjde zakousnout jiného, nepřekousne lýtko...
3, 2, 1, start! Hurá! V hloučku probíháme startovní bránou. Snažím se nepřerazit o všudypřítomná vodítka :-/. Kdybych běžela sama, vydala bych se dopředu, abych nepřišla k úrazu, avšak přestože jsme běželi z kopce, s0cketka už nějak neběžela. Po pár metrech přišlo první stoupání. Paráda! Jenže s0cketeka se dala do chůze. "No, tak to bude na dýl" pomyslela jsem si smiřujíc se s tím, že holt asi nepoběžíme. Pomaličku jsme stoupali vzhůru, bylo to fajn. Všichni funěli jak lokomotivy, já se potila jak čuník. No, idylka. Snažila jsem se udržet s0cketčino tempo a příliš se jí nevzdalovat. Bylo to náročné. Velmi náročné. Ale myslím, že jsem to zvládala dobře, protože jsem doufala, že až se kopec zmírní nebo přijde rovinka nebo tzv. skopec, poběžíme.
Cesta se mi moc líbila, tešila jsem se, až vylezeme nahoru na horu a bude vidět do kraje všechny ty chaloupky a lesy.
Za nějaký čas jsem se dočkala, byli jsme nahoře - výhled na okolní kopce, pasoucí se kravky - paráda :-). Trasa se nyní vinula směrem dolů. S0cketka se rozeběhla. "Jo!" zaradovala jsem se. No, nebyl to úplně běh, ale uvědomovala jsem si, že mi zas šetří síly na později. Z kopce běhám nerada, takže za krátko mě to začalo značně nudit, chtěla jsem to mít už za sebou a šlapat zas pěkně vzhůru. Navíc mě irituje, když se neustále míjím se stejnými lidmi. Chvíli jsme rychlejší my. Chvíli zas oni. Jak ráda bych jim kousek odběhla!
Pod kopcem občerstvovačka. Jsme zhruba v polovině. U mě dobrý, ale s0cketce se začínají dělat puchýře na palcích, tak instaluje "kompídky". Já tak nerada zastavuju: "Zbytečná ztráta času, už abychom pokračovaly." pomyslím si.
Za krátko pokračujeme. Trasa vede posilnici. Příjemný mírný kopeček, běží to úplně samo. Jenže s0cketce nevyhovuje, a tak střídáme chůzi a běh. Kolem pořád ti samí lidé. Opruz. Ale očekávm, že do kopce jich zas několik tzv. dáme. A čeká nás další stoupání, to už zas neběžíme. Jde se dobře. Pomalu se mi zdá, že na s0cketku leze krize. Snad ne... Ale spíš jo...
Děvčata s hůlkami, s nimiž se často míjíme mají bezva techniku - jedna táhne, druhá (v krizi) se drží hůlek a frčí obě vzhůru. Kdybychom měli podobné vychytávky, tak by mě s0cketka zapřáhla a frčely bychom také. "Vidíš to? Příště berem nějaké lano nebo taky hůlky" napadá mě, "anebo postroj na dogtreking" dodávám.
Druhý kopec se mi nezdá tak prudký, ale po loukách to celkem klouže a taky zastávek je nějak více, takže asi nastupuje krize. Ale na cestu dolů se netěším, takže si užívám pomalé šlapání nahoru. Snažím se zbytečně se nevzdalovat, protože nemá cenu, abych někam utekla a pak musela čekat, to je lepší se přizpůsobit tempu. Na louce pod vrškem má skutečně s0cketka nějakou krizi, zřejmě se předýchala, takže se jí motá hlava a chce se jí zvracet. Radím nedýchat :-D. Zvládá to a za chvíli jsme zas na cestě dolů.
Záhy mě chytnul závodní duch. V hlavě se mi rodí idea, že se víceméne motáme stále se stejnými lidmi a vzhledem k objemu skupiny s níž jsme startovali existuje pravděpodobnost, že jsme v kategorii někde v první půlce a kdybychom předběhly alespoň ty dvě dvojice (pracovní názvy "Sukýnkářky" a "Hůlkařky") s nimiž se neustále obíháme, tak by to třeba mohlo být třeba na třetí pozici. "Sukýnkářky" dáme hravě, protože těm to jde akorát z kopce, ale ne v terénu. "Hůlkařky" budou složitější, protože ta jedna je prostě tahoun, ale zas ta druhá už má dost... "Co by tomu řekla s0cketka?" pomyslela jsem si šibalsky. "Musím jí to nějak navrhnout, ale nenápadně..."řekla jsem si. "Jediné, co po tobě dnes chci je, abychom předběhly ty "Sukýnkářky" a "Hůlkařky" říkám. "Hurá!" s0cketka neprotestuje. Snad proto, že se blížíme k cíli. Snad proto, že už vůbec nevnímá...? Ale v zásadě není proti :-)!
Jak jsem řekla, "Sukýnkářky" jsem daly bez problémů. "Hůlkařky" udělaly svoji mašinku a ufrnkly nám pryč, ale krize té jedné byla značná, takže za chvíli jsme ji měly na dohled. " Vidíš jí, potvoru? Viděla nás, že běžíme, tak taky popoběhla." rozčilovala jsem se, protože slečna se skutečně dala do běhu, když nás viděla, že ji dobíháme. "U jen kousek a jsme v cíli, takže musíme!" rozhodla jsem. A šly jsme přes. Dole pod kopcem již čekala ta druhá a já věděla, že jakmile ji zapřáhne za hůlky, už je nedoženeme. Cíl měl být již za nějakých 800 metrů, ale dle okolí jsme usoudily, že to bude spíš jednou tolik. A také, že ano. S0cketka viditelně nemohla, ale já jsem jí nechtěla moc povolit, sil jsem měla dostatek, a tak jsem se dala do tlačení. Jsem zvyklá tlačit kočárek, takže mi to nedělalo problém. A vyplatilo se! Dotlačila jsem ji až do cíle. Holky "Hůlkařky" sice ještě zabraly a doháněly nás, ale ještě jim pár desítek metrů zbývalo, když jsme my překačovaly cílovou pásku. Byla jsem zvědavá, zda se splnil můj odhad... Komentátor s mikrofonem se po chvíli přiřítil k "Hůlkařkám" a gratuloval jim ke druhé pozici. "To nechápu" konstatovala s0cketka. "Já taky ne, asi jsou v jiné kategorii nebo možná vyběhly po nás, takže mají o něco lepší čas" odvětila jsem.Chtěla jsem se jít někam podívat na výsledky, ale s0cketka neváhala a dotázala se komentátora, jak je to možné, že doběhly po nás a jsou druhé. A bylo to. Pán odvětil, že nás úplně přehlédl a v tom případě jsme druhé my :-). "Jo, vyšlo mi to!" zaradovala jsem se jen tak sama pro sebe. S0cketka tomu nemohla uvěřit. Měla jsem ohromnou radost, že má radost. Uvědomovala jsem si, jak bychom byly zklamané, kdybych jí o svém nápadu řekla, a nevyšlo by to.
Jediná nevýhoda celé této akce byla, že jsme musely čekat do odpoledne na vyhlšení :-)... Daly jsme si sprchu, odhlásily se z hotelu a doplnily energii vhodnou stravou (jsem schopná sníst hodně, ale ten obrovský zmrzlinový pohár jsme nedaly ani ve dvou :-D).
Za krátko se čas nachýlil a začalo vyhlašování. Nejprve přišli na řadu borci z Long trasy, následovali ti nejlepší ze středně dlouhé trasy a nakonec přišlo našich 5 minut slávy. Radost ze stříbrné pozice v kategorii silně tlumil fakt, že na vedoucí dámy nám chyběla bezmála hodina, takže to ve skutečnosti vůbec žádná sláva nebyla, zkrátka: Byly jsme s odřenýma ušima nejlepší z nejhorších :-).
Přiznávám, že závodit ve dvojici je pro mě psychicky hodně náročné, ale snažila jsem se přizpůsobit a být parťačkce oporou než ji tzv. prudit, a někdy si to ráda zopakuji. Nejdéle za rok, protože umístění na druhém místě je velký závazek a rozhodně si nesmíme pohoršit (minimálně bychom měly stáhnout ten propastný rozdíl na první pozici ;-)) :-)!

3 komentáře:

Summer řekl(a)...

Chces neznacit, ze jsem ridila az prilis opatrne, ze? ;)
A neprotestovala jsem, protoze jsem videla, jak se snazis neprudit me a chtela jsem Ti udelat radost. A taky proto, ze mi bylo jasne, ze by to stejne bylo marny :D
Super napsany, tlemila jsem se tu nahlas :)

johari řekl(a)...

No, spíš ta navigace tě nenechala řídit normálně a pořád houkala...
Udělaly jsme si radost navzájem, tomu říkám symbióza :-).
Tak jsem to cítila - takže ty se mi vlastně směješ :-/ ;-)!

Summer řekl(a)...

Ale jo, vlastne to byla fakt dobra symbioza :)