sobota 23. srpna 2014

Jak jsem se málem nestihla přizabít

Ještě před týdnem jsem nechtěla o YES!enickém půlmaratonu ani slyšet, protože počet naběhaných kilometrů od Horské výzvy = 0. Jenže mě hlodalo to, že se s0cketka zase půjde proběhnout někam do hor a já budu sedět doma. ;-) A tak jak jsem se tak denně dívala na propozice, jednoho večera jsem vyplnila přihlášku (doslova za 5 minut dvanáct) a začala se těšit, že k proběhnutým Krkonošům přibudou ještě Jeseníky.
Právě končící týden byl pro mě fyzicky hodně náročný, žádný běh, zato pořádná "dortová kůra". Zkrátka jsem se od pondělí do pátku cpala krémovými dortíky se šlehačkou (nemluvě o tom, že jsem 2 pekla, což je ještě horší, protože člověk pořád míchá a ochutnává a míchá a ochutnává ...!), protože snad polovina rodinných příslušníků se musela narodit ve druhé srpnové dekádě :-/. "No, tak buď to neuběhnu nebo to poběží samo" říkala jsem si, když jsem se valila večer před startem spát.
Vzhledem k rodinému pojetí soboty panovalo dilema, zda nevyrazit již v pátek večer, což by byla lepší varianta pro řidiče, dítě i mě, ale nakonec jsme vstávali v sobotu před šestou a vydali se na třiapůlhodinovou štreku do Jeseníků.
Cesta hrozná. Zprvu sice minimální provoz, ale všude uzavírky a objížďky a serpentýny. Manžel/řidič nasr..., navigace zlobila, dítě dospávalo a já přestávala věřit, že stihnu start, natož vyzvednout si startovní číslo s čipem. Předpokládaný čas příjezdu: 9:30, reálný čas příjezdu: 10:10. No, málem jsem vylétla z kůže. Ještě štěstí, že s0cketka vyrážela již včera s děvčaty a dnes tedy dorazily včas a mohla mi tak vyzvednout číslo (Veliké díky!!!), protože jinak bych mohla běžet leda tak do pr...čic.
Když jsme dorazili, popadla jsem jen mobil a utíkala hledat s0cektku. Stihla jsem část výkladu tratě (abychom dávali pozor na lávkách přes slatě a na kamenech při seběhu), připevnila si číslo na triko (tílko - brrrr!) a už se šlo na start. "Ježíš, to je zima!" drkotala jsem zuby a zpytovala, že jsem jediný blbec bez pořádného oděvu a vybavení.
Samozřejmě jsme se nechaly odnést na samý chovst startovního pelotonu s tím, že není kam se cpát. Jak jsme si tak stály u kopečka, do něhož se startovalo, spustila jsem si GPS, abych si "výkon" změřila, a mrzly jsme a klábosily. Za chvíli ejhle, dav se bez varování pohnul. "Cože, to už odstartovali!?" tázaly jsme se jedna druhé, protože jsme nezaregistrovali startovní výstřel nebo něco podobného.
A tak jsme se rozloučily a vydaly se každá svým tempem na trať.
Start do kopce je fajn, když je člověku děsná zima. A tak jsem po pár desítkách metrů přestala litovat, že jsem si vzala to tílko :-). Ale jinak, jedním slovem: opruz. Ne, že bych chtěla nebo snad mohla běžet nějak závratně rychle, ale nesnáším cizí hlemýždí tempo, které mi absolutně nevyhovovalo. Na nějaké krkolomné předbíhání moc nejsem, ale kde to byť jen trošku šlo, snažila jsem se ze společnosti vymanit. Vůbec nejhorší to bylo na lávkách přes slatě, které byly v naprosto dezolátním stavu a já se bála minimálně zlomené nohy, nebo na velkých kamenech, ať už dolů či nahoru - tam to prostě "stálo" :-/.
Na první občerstvovačce jsem nabyla dojmu, že to nedoběhnu, byla jsem psychicky zdeptaná, do strmého kopce mi to moc neběželo, a tam, kde mi to běželo, tam to zas neběželo jiným, takže jsem běžet nemohla. "Příště zas půjdu na chvost" zlobila jsem se sama na sebe (ačkoliv vím, že by pro mě bylo o mnoho horší, kdybych šla na špici a ostatní by šli tzv. přeze mě, protože by jim vadilo moje hlemýždí tempo :-D).
Úsek po asfaltové silnici znemenal výhodu širšího prostoru, tak jsem se trochu uklidnila a pár lidí předběhla. Jenže zanedlouho přišlo klesání a to tedy vůbec nemusím, takže jsem zas nasadila hlemýždí tempo (helmýžď běžící z kopce :-D).
Po druhé občerstvovačce následovalo nepříjemné stoupání po kamenech, kde i ti nejotrlejší přešli do chůze, ale pak už jen krásná cesta po hřebeni. Pro mě ideální :-). Terén mírně nakolněný vzhůru nebo vlnitý, to mi vyhovuje nejlépe. Běželo se mi báječně, jen mi byla zas trochu zima.
Na konci hřebene mě čekala nemilá hromada obrovských kamenů, pro kterých se nedalo témeř jít po dvou. A následoval cca tříkilometrový seběh, který jsem si dost vytrpěla. Nesnáším dlouhé nebo prudké seběhy a tady to byla kombinace obojího. Do kopce se člověk nějak přemůže, i když třeba nemůže, ale z kopce je to hnus... "Já chci kopec nahoru!" bědovala jsem. Přestože jsem nasadila tempo hlemýždího kamzíka, plácla jsem sebou, až se přede mnou lidé otáčeli, cože to spadlo za pytel brambor (a jak moc jsem rozsekaná ;-))? Odřené a naražené koleno by mi až tak nevadilo, ale roztrhla jsem si o kameny své oblíbené běžecké elasťáky, a to mě tedy naštvalo, takže jsem ihned vstala a valila se dál, abych to už měla za sebou. "Chudák s0cketka" pomyslela jsem si, protože posledně měla na mnohem méně záludném povrchu bolavé nohy.
"Škoda, že už nebude žádný kopec nahoru" posmutněla jsem při přeběhu silnice k cílové bráně. Tentokrát jsem nebyla tak vyšťavená jako bývám a klidně bych běžela dál (tedy kdyby to nebylo z kopce...). Stopky jsem vypínala v čase 02:25:39. Oficiální čas: 02:27:10 - nechápu, jak to měřili :-D...? Samozřejmě to nic nemění na faktu, že opět téměř hodinová ztráta na vítěze a půl hodiny na vítězku, takže třikrát fuj! :-/ Když ale zamhouříme obě oči, dalo by se říci, že vzhledem k tomu, že to byl můj druhý horský běh (a to RP HV byla spíš po asfaltu než terénem), tak to asi úplně mimo není ;-).
Aby toho nebylo málo, záhy jsem dostala telefonicky ledovou sprchu od manžela, který mě jel vyzvednout, že žádný motorest Skřítek neexistuje, takže ať mu jako koukám říct, kde jsem a jak se tam má dostat. Naštěstí jsme se našli a já si mohla dát skutečnou ledovou sprchu v improvizovaných umývárnách. (Myslím, že od zítřka ležím s angínou :-/.)
Ve frontě na tričko jsem potkala Nikie, která mi utekla hned na začátku a v cíli byla dle očekávání dávno přede mnou (aby ne, když trénju, že ;-)!?). Na s0cketku jsme si museli chvíli počkat, ale doběhla nadšená a jako vždy s grácií a elegancí ve svých pětiprsťácích.
Plán dne pokračovat po půlmaratonu výstupem na Praděd nebo vodní elektrárnu Dlouhé stráně narušil neskutečný liják, takže se jelo rovnou domů :-(.
Přiznávám, že Jeseníky mi moc nesedly. Nebo že by ty dorty??? ;-) Ale kdybych trochu trénovala, kdyby opravili ty lávky přes slatě a kdybych si příště vzala krosky a nepostavila se na chvost, tak bych do toho šla znovu :-).

2 komentáře:

Summer řekl(a)...

Liják byl i s kroupami výživný, zastihl nás v autě, mysleli jsme na vás :-D
Tak aspoň víš, co příště jinak, aby sis to užila ;-)
Mimochodem vůbec nechápu, kdy jsi tohle stihla napsat ještě včera večer =-O

johari řekl(a)...

Já jsem zas myslela na vás, jak se vám jede, měla jsem dojem, že musíte pěkně brodit, protože v Transitu jsem měla pocit, že jedeme řekou a co nevidět nás to odplaví pryč ze silnice...
Vím, co změnit, ale otázkou je, zda se to změní - nejspíš ne ;-).
Dala jsem spát malého, udělala večeři velkému a šla psát, dokud jsme měla čas :-).