pondělí 27. října 2014

Bez práce nejsou koláče

To mi takhle jednou s0cketka povídá, že se přihlásila na nějaký běh, a sice Enervit Janovských 11 km. Do Janova je to pořádný kousek cesty, takže kvůli jedenácti kilometrům zbytečná cesta. Ale devatenáct, to už je lepší! Zhlédla jsem propozice - paráda. Ale i výsledky předchozích ročníků - to už taková paráda není. Většina, starší ročníky nevyjímaje, to běhá za hodinu-hodinu a půl, kdežto já nemám šanci to dát pod dvě hodiny. Kdybych alespoň trochu trénovala... Takhle skončím poslední, i kdybych šla "na krev" :-/. To mě odradilo a nechala jsem to "plavat". Za nějaký čas mě to ale hlodalo, a tak jsem se rozhodla zúčastnit. Podotýkám zúčastnit, nikoliv závodit!
Ještě v pátek jsem nevěděla, zda pojedeme, ale nakonec to vyšlo.
Do noci jsem chystala věci, abychom ráno hned po snídani mohli vyrazit. Ovšem krátce po čtvrté ranní mi synek stáhl peřinu se slovy: "Máma spát ne! Pojď dolů, mámo!" Marné je veškeré přemlouvání, že je tma, tedy noc, a že máma potřebuje ještě chvíli spát :-/. "Jdeme hrát. Pojď!" Ach, proč jen jsem si přála, aby náš malý už uměl toto a tamto a třeba i mluvil ve větách :-D?
Díky časnému budíčku se nám podařilo vyrazit včas. Zatímco synek v autě samozřejmě ihned usnul, aby dospal, mě začínala slušně bolet hlava z únavy (přecijen jsem zvyklá spát déle než 3-4 hodiny). Cesta uběhla jak voda, pouze v Jablonci jsme se poněkud zamotali, a příjezdový čas byl akorátní, ihned jsme našli parkoviště pro účastníky a já se vydala vyzvednout strtovní číslo do sokolovny. U sokolovny bylo samozřejmě ještě jedno parkoviště, které nám bylo zřejmě záměrně zamlčeno, což mě trochu naštvalo, nemám ráda rozdělování na VIPky a neVIPky, a taky protože jsem se ještě potřebovala převléknout a musela jsem jít zas dolů a zas nahoru. Jako rozcvička to není špatné, ale zkrátka zbytečný stres, zda to stihnu tam a zpět na start nebo ne.
Na start jsem to stihla s cirka šestiminutovým předstihem. Cestou jsem pozdravila Leonu a zůstala jsem pěkně na konci startovního pole. Zima jak v lednici, inverze (a tedy slunce) se nekoná, a já jen v lehké běžecké bundě. Brrr! Klepala jsem se jak ratlík s vědomím, že od zítřka mě bude bolet v krku. Pár minut žvatlání pořadatele a z ničeho nic výstřel, div jsem se nepo..., jak jsem se lekla. A běželo se.
S vědomím, že jsem na konci a že mě už téměř nemá kdo předběhnout, jsem si jen tak běžela. Kam bych se hrnula? Rozhodla jsem se přeci hájit zadní pozici! Ale zas žádné cupitání, aby mě zítra nebolela lýtka. Pěkně velké kroky a do prudšího kopce chůze (v mém případě rychlejší než běh). Běžela jsem tak, že jsem zapomněla pořádně funět. Zato jiní funěli jak mašiny a hekali jak když je na nože berou, často až úsměvně, občas až obtěžujícně. Dlouho jsem se nemohla jednoho hekala zbavit. Do kopce mě vždy dostihl a po rovince jsem mu zas odběhla já. Ale nakonec jsem mu v jednom mírném stoupání odběhla natolik, že už mě to nerušilo.
Všude mlha jak mléko, celkem zima, viditelnost tak akorát k mé rychlosti. Zpočátku byl pořád někde někdo, ale pak jsem běžela témeř sama, což bylo parádní. Jen, abych nezabloudila! Žluté šipky nebyly v té mlze místy vidět, ale na důležitých křižovatkách stáli pořadatelé v reflexních vestách, aby nás správně nasměrovali.
Odhaduji, že někde kolem 7 kilometru mě začali předbíhat chrti z jedenáctky. Ale jako opravdu docela dost rychle. Jak demotivující! Když už se člověk smíří s tím, že je poslední, začnou ho najednou předbíhat ti, kdo startovali o čtvrthodinu později? Opakuji - demotivující! Ale po pár kilometrech se naše trasy rozdělily a já si zas běžela sama.
Vzhledem k tomu, že jsem zapomněla nastudovat profil trasy, neměla jsem absolutně vůbec ponětí kde jsem, kolik toho mám za sebou a kolik před sebou a co mě ještě čeká. Mlha, zima a liduprázdno hodně zkreslovalo situaci. Myslela jsem, že někde v půlce bude občerstvovačka, ale nikde jsem na ni nenarazila, jen někde v prvních kilometrech jsem zaregistrovala stolky, kde vybalovali něco z krabic, ale to mi přišlo nějak brzy po startu a hlavně nepřipravené. Ne, že bych ji potřebovala, ale pro orientaci na trati dobré...
Trasa parádní, terén jedna báseň, kopečky i kopce nahoru, sem tam polorovina, občas kopec dolu. Co mi tedy nevyhovovalo byl seběh po nějaké sjezdovce, a taky závěrečný seběh po šutrech a po prudké stráni. To bylo jako fakt fuj! Vlastně se ani moc běžet nedalo. Dvakrát jsem si lehce podvrknula kotnik a obávala jsem se, aby to nedpadlo jak na Baroku, že poběžím s vymknutým kotníkem a budu z něj mít bambuli, nebo jako v Jeseníkách, že se vymlátím na posledních kilometrech. Naštěstí cesta do cíle se v posledních metrech vinula pěkně vzhůru, takže nohy mohly ještě zapracovat. Před cílovou rovinkou přede mnou běžel jakýsi mladík a ozvalo se: "Dej ho!" "Mám, jo?" odvětila jsem. "Jasně, ten už nemůže." dostalo se mi škodolibé odpovědi. A tak jsem pár metrů před cílem zrychlila, abych asi o půl kroku předběhla jednoho chudáka, který už nemohl :-).
Oi diběhz jsem měl úplně jiný pocit než mívám. Bývám zplavená, vyšťavená, udýchaná, jdou na mě mdloby ze závěrečného sprintu. Ale tentokrát jsem sice byla zplavená, ale neudýchaná, spíše zmrzlá a tak nějak divně plná sil. Asi tím, že jsem zvolila zcela jinou taktiku. Možná ty dlouhé kroky? Nebo chůze do kopce? Když o tom tak zpětně přemýšlím, možná mi podvědomě chyběly ty 2 kilometry do půlmaratonu, nevím...
Několik minut jsem postávala před sokolovnou a mrzla ve snaze zahlédnout s0cketku se sestrou, ale ona nikde, nakonec jsme se našly telefonicky :-). Poklábosily jsme v sokolovně, já trochu rozmrzla, zhlédly jsme část vyhlašování. A mě tak napadlo, jak jsem se jen mohla chtít poměřovat s někým, kdo poctivě trénuje a třeba se i živí běháním v horách nebo triatlonem?
Skončila jsem poslední, téměř. Ale asi už stárnu nebo se jedná o jakýsi druh rezignace, protože mi to tentokrát přiliš nevadí. Zřejmě jsem někde uvnitř pochopila, že bez práce nejsou koláče a bez tréninku není dobrý čas. Nebo jsem možná už úplně mimo, když jsem se svým výkonem 1:55:49,5 (a tedy s půlhodinovou ztrátou na vítězku a mnohaminutovými ztrátami na mnohé seniory) relativně spokojená...? :-)
Ale zas mi ukažte někoho, kdo běhá 3krát do měsíce a uběhne horských 19 km pod 2 hodiny ;-) :-D.
Jo, a v tom krku mě samozřejmě bolí :-b...

4 komentáře:

Summer řekl(a)...

Renata nám vysvětlovala, že to je závod pro chrty, že se tam hlásí samí vrcholový sportovci, aby před sezonou zjišťovali zkontrolovali formu :-) Takže dobrý!

johari řekl(a)...

Mě nikdo nic takového předem nevysvětlil, ale samozřejmě jsem to posléze poznala...
Takže jsme vlastně nejhorší z nejlepších :-D...

Summer řekl(a)...

Presne, jsi jen tesne za nasimi reprezentanty! ;)

johari řekl(a)...

Těsně o půl hodiny :-D!
Já měla na mysli nás všechny normální lidi - běžné běžce. (Ačkoliv Leona už vlastně běhá maratony, takže je o laťku nad normálem...)