neděle 9. listopadu 2014

Velká kunratická z pohledu maroda

Kde začít? Přihlašováním? No, to snad ani raději nebudu komentovat :-/.
Kunratice mám doslova za humny, proč si tedy nezaběhnout Velkou kunratickou? Ke všemu, když už jsem ji před pár lety běžela, a tedy vím, do čeho jdu. Jak jsem řekla, přihlašování nebudu komentovat, zkrátka se mi podařilo přihlásit se a byla jsem za to velmi ráda.

Janov před dvěma týdny jsem ustála bez stonání, jenže moje plány i tak zmařila choroba, která na mě úspěšně zaútočila, pravděpodobně nějakou shodou okolností (očkování proti tetanu + nemocný syn + noční jízda na kole ve zpoceném stavu z volejbalu). Nastydnutí neřeším, nýbrž vyběhávám, ale přeci jen už stárnu, a tak když mám teplotu, bílé mandle, vše mě bolí a sotva lezu, rozhodla jsem se věnovat svému moribundu pozornost. Ulehnutí do postele nepřichází v případě  matky od rodiny v úvahu, tak jsem alespoň zvolnila a vzdala se plánovaného běhání, poctivě pila čaje a v noci se snažila vypotit teplotu. Několik dní boje neneslo valné výsledky, teplota sice opadla, ale bolest hlavy, zduřelé uzliny, zánět dutin a škrábání v krku se zhoršilo. "Klasická chřipka. To mám za týden pryč." pomyslím si. "No jo, jenže je středa a já mám čas jen do soboty!" běduji.
Je jasné, že vykurýrovat se nestihnu :-(, takže alespoň sháním někoho, kdo by běžel místo mě, aby registrace nepropadla, když u s tím byly takové těžkosti. Kamarádka kamarádky má zájem. "Aspoň, že tak." Jsem smutná, ale jak je mi blbě, tak je mi to vlastně i jedno. "Poběžím třeba příště." " Ale bude příště volno? :-("
V sobotu večer sms, že kamarádka kamarádky nepoběží. Co s tím? "Leda tam pojedu a nabídnu číslo někomu na místě." napadá mě a jeví se to jako vhodný počin. Do půl druhé v noci se mi honí hlavou myšlenky typu: "A co kdybych to nevzdávala?" "Když už tam budu, tak budu určitě chtít běžet." "Nemám to přeci jen zkusit?" "Je to jen 1330 m, to za čtvrt hodiny ujdu i marod." "Má to ale cenu - od Janova jsem neběhala?" "Nebude z toho průser na plicích nebo srdci, když se přetáhnu?" "Tak uvidím ráno, jak mi bude." uzavírám svůj vnitřní monolog.
Jenže ráno mi vůbec dobře není. zklamaná se snažím trochu rozdýchat a rozhýbat. To, co ze mě leze do kapesníku je nechutné. "To nedám a navíc dostanu zápal plic." proběhne mi hlavou během oblékání se do sportovních hadříků. Samozřejmě, že do Kunratic mířím na kole a beru si vše pro strýčka příhodu, kdybych skutečně neodolala a rozhodla se běžet. Do kapsy dávám mimo kapesníku pro jistotu i kartičku zdravotní pojišťovny, kdyby to se mnou náhodou kleplo.
Nabalená jak pumpa (abych nenastydla :-D) vyrážím v klidovém tempu (přeicjen jsem týden téměř nevylezla z domu) směr Kunratice. Cesta trvá o něco déle než obvykle, takže k zázemí dorážím zhruba ve třičtvrtě. Kolo přivazuji u rybníka a bez přemýšlení jdu vyzvednout startovní věci a trička a automaticky se řadím do kolony (bez legrace) na toalety. V řadě jsou již všechny ženy a dívky nervózní, několik jich předběhne se slovy, že za chvíli startují a nestlihly by to. Ještě nejsem na řadě, když slyším startovní výstřel. Během pár minut zalézám do otřesné kabinky (horší stav jsem ještě nezažila, fuj! :-/), abych po několika nutných vteřinách byla venku. Hledám místo pro batoh s helmou a jdu na start. Zbývá mi asi minuta, ale jak se tak blížím, tak na mě pořadatelé pokřikují, ať zrychlím, protože moje čísla už startovala. "To jim jdou nějak špatně hodinky, ne?" pomyslím si, když mě záhy startující pán řadí někam k vyššímu číslu se slovy "Počkejte" a "Můžete."
"Start!" řekne pán po odpočítání několika sekund a já tedy běžím. První brod s blátem přeskakuji. Druhý evidentně nepřeskočím a tak dochází k tomu, že mám obě nohy mokré. "No, super, tak to budu asi nemocná." napadá mě lehce s ironií. Nemohu dýchat, protože mám ucpaný nos a dýchací trubice je stažená na max, že by tam jehla neprošla, ale jinak se mi kupodivu běží dobře. Po krátké rovince přibíhám pod kopec. Běžet? Neběžet? Volím běh v rychlosti velmi pomalé chůze. Chrčím jak lokomotiva. "Ty lidi si musí myslet, že za chvíli umřu" pomyslím si ve snaze protlačit trochu vzduhu alespoň jedním dýchacím otvorem do plic. "Ufff, jsem nahoře." zaplésám. Rovinka - kličkování do leva, do prava... "A teď už jen dolů." pomyslím si, ale paradoxně z toho mám největší obavy. Naštěstí to není příliš rozblácené a závěrečný pruďas dolů nejedu po zadku. Ještě jednou tentýž brod - to kdyby si někdo zapomněl v úvodu smočit obě nohy. Za bahýnkem už jen cílová rovinka. Tentokrát to nijak nerozebíhám a držím se nemocenského tempa.
Musím vypadat úchvatně, protože za cílem se zdravím s kamarádkou, která se vyděšeně diví, že jsem běžela. Konverzace nemá dlouhého trvání, moje slova jsou díky staženému krku a ucpanému nosu nesrozumitelná, takže raději odevzdávám čip a odcházím se v doprovodu neutišitelného kašlání převléknout. Cestou potkávám teplý čajík. Výborný nápad!!! Ten mi takříkajíc bodnul a aspoň trochu ztlumil dusivý pocit v krku.
"Hlavně nohy do sucha!" říkám si a rychle nazouvám suché ponožky a boty. Převlékám se za ustavičného chrchlání a plivání. "To je hrozný, po kilometru. Jestli mě někdo pozoruje, musí si myslet, že jsem čuně nebo blázen nebo že jsem zaběhla traťový rekord, až mi z toho lezou plíce ven." pomyslím si rozmrzele.
Ještě než vyrazím na cestu domů, všimnu si sms. Oči mi lezou z důlků - ChampionChip mi děkuje za účast na VK a píše, že jsem běžela 00:06:20. "To je vtip?? Hustý!" nevěřím vlastním očím. Ne, že by to byl bůhvíjaký výkon, ale mé tajné přání bylo vejít se do 10 minut. Nemohla jsem tomu uvěřit a hned se mi jelo radostněji.
Doma jsem ale dostala takříkajíc studenou sprchu - na stránkách VK livetiming totiž uvádí, že jsem to zaběhla o půl minuty déle. Přičítám to tomu, že jsem startovala o půl minuty později než jsem měla a nějak se jim to pomátlo. Nevím, co je správně, a tak samozřejmě vybírám to pravděpodobnější, a tedy, že letošní Velkou kunratickou jsem zvládla v čase 00:06:48.2. (A i tak jsem se vešla do deseti minut :-).)

Teď chrchlám a frkám a dobrovolně přiznávám, že chorobu jsem nerozběhala (a tedy Velká kunratická bohužel nemá léčebné účinky) a teprve další dny ukáží, jak moc velká to byla pitomost, ale to, že jsem běžela, mi neuvěřitelně zvedlo náladu. :-)

2 komentáře:

Summer řekl(a)...

Ty seš prostě magor :-) ale dobrá nálada je k nezaplacení, tak snad ještě žiješ :-)

johari řekl(a)...

Mě bylo děsně líto, že by to propadlo - známé nemohly nebo neměly zájem a u startovního stánku nikdo lačně nečekal (narozdíl od startu na mužskou trať), tak jsem o tom pak už nepřemýšlela. V dobré náladě jsem vykašlávala hleny až do pondělí :-b. Zato teď jsem na sebe naštvaná, že jsem to běžela zbytečně dlouho :-/. Takže si musím vždycky připomenout, jak mi bylo blbě a trochu to obhájit...