neděle 17. května 2015

P-P

Loňský pochod Praha-Prčice mě natolik nadchnul, že jsem si již po jeho zdárném absolvování usmyslila, že následující rok rozhodně nevynechám. Jak měsíce plynuly, pomalu jsem zapomněla, že musím 16. května 2015 ujít 70 km.
Až zhruba před dvěma měsíci mě s0cketka takříkajíc probrala, když začala vše plánovat a především, když jsem se dozvěděla, jak moc trénuje. Velmi jsem se vyděsila, protože mé naběhané kilometry inklinují k nule, nachozené kilometry k několika desítkám měsíčně a kilometry naježděné na kole je škoda počítat. Tím chci říci, že u mě prostě trénink žádný, zatímco s0cketka pořád běhá, týdně i trasy delší než 20 km, desítku má pod hodinu a živí se zdravě a profesionálně. Ona to totiž nějak špatně pochopila a namísto pochodování a občasného seběhnutí kopečku se rozhodla, že uběhne maraton, tj. trasu z Prahy do Neveklova (cca 44 km).
Uvědomila jsem si, že by se s tím dalo (a mělo!) ještě něco málo dělat, ale co naplat, nic se s tím ty dva měsíce nedělalo a šlo se tak, jak to bylo :-)...
V pátek před velkou událostí jsem se po dlouhém očekávání s0cketky dočkala. Začaly přípravy na následující den - krátká procházka pro zásoby do obchodu, nachystání různých lahviček a všech možných i nemožných svačin do batůžků. S0cketka mě upozorňovala, že se při běhu stravuje nějakým speciálním nápojem, po němž se jí nedělá nevolno, ale že narozdíl od loňských vajec, šunky a fíků ponese dózičku s jakýmsi pudinkovým práškem, to ve mě budilo silnou nedůvěru. "Buď bude blbě jí nebo mě!"
Před spaním jsme si ještě zahrály několik stolních her a pak šup do pěřin. Ale pořád ne a ne usnout. Několikrát jsem nervózně kontrolovala, zda mám správně nařízený budík. Natolik jsem se nemohla dočkat, až budík zazvoní, že jsem se samovolně vzbudila ve 3:40 a pak musela 20 minut na to zazvonění čekat. "Necelé 4 hodiny spánku, no bezva!"
Budík nakonec zazvonil a po velkých přípravách jsme byly odvezeny na metro Háje, kde jsme obdržely tradiční mapku a razítko "PRAHA Jižní město 70km" a krátce po páté hodině jsme vypochodovaly.
S0cketka klusala, já pochodovala, ale prvních 12 km děs-běs, protože to jsou natolik známá místa a tolikrát prošlápnuté trasy, že mě to velmi nebavilo. První tajná kontrola tradičně v Milíčovském lese, kde se obvykle několik lidí otočí a vydá zpět na metro a vlak do Týnce. Těžko polemizovat, co z toho mají. Snad botičku a méně bolavé nohy...? "Nůďo" cesta přes Újezd, Průhonice, kolem parku pod Zdiměřicemi, přes Osnici a jirčanské lesy. Neustále jsem si všímala, co tu kde máme špatně, kde zase rozparcelovali jaká pole, kde co postavili za hrůzu, versus jak to tu vypadalo dříve, nebo proč trasa vede tudy a ne jinudy, kde je to lepší, hezčí, kratší apod.. Jenže vědomí, že se zakrátko přestaneme motat tzv. kolem komína, mě naplňovalo. V chatové osadě mezi Jirčany a Radějovicemi nás dostihl Evžen. "Bez Sáry, cože?" Ten, jako bývalý pořadatel pochodu P-P, moje otázky týkající se trasy zodpověděl. Jak pravila s0cketka, musí to být tzv. blbuvzdorné a já tomu dávám za pravdu.
Kolem sedmé jsme procházely Radějovicemi, doufala jsem, že mi synek zamává od babičky z okna, ale bohužel ještě spali. Někde na Hlubočince s0cketka vypila svůj první drink a za pochodu jsme "vařily" následující dávku :-). A tahle sranda nás čekala každou půldruhou hodinu :-D. Nevěřila jsem, že jí po celodenní výhradní konzumaci tohoto nebude blbě. Mě stačilo přičichnutí a žaludek nic moc :-)...
Ještě Sulice a hurá do požárských lesů, kudy cesta ubíhala bezvadně. Ani jsme se nenadály a po desáté jsme dorazily do Týnce. Doplnění (a vyplnění :-)) tekutin, razítko do mapky a hurá do Neveklova.
Vzhledem ke krásnému počasí jsem se příliš netěšila na silniční úseky v Chrášťanech a kolem Chvojínku, ale měly jsme dobrý čas, takže teplo ještě nebylo nepříjemné. V blízkosti Chvojínku měla loni s0cketka megakrizi a bolavé nohy natolik, že nemohla jít. A letos? S0cketka sice pořád kvůli něčemu fňuká (nohy, kyčle, záda), ale vždyť má tolik natrénováno a chtěla to běžet celé...! Takže krize se nekoná a my se kolem dvanácté ocitáme v Neveklově :-). Zaskočily jsme do krámku, s0cketky žaludek už si žádal normální jídlo (a ten můj zase zmrzku :-D). Suprový čas ve mně vzbudil jistotu, že ve 3-4 jsme v cíli. Nevěřila jsem, že by to s0cketka myslela vážně a chtěla tady skončit. Poseděly jsme na náměstí a já byla velmi radostna z toho, že s0cketka to nevzdá a bude se mnou pokračovat dál. Kolem jedné jsme se vydaly směr další punkt - Kosova Hora.
No, ale moje radost se pomalu měnila v ne úplnou radost, protože s0cketka nějak fňukala víc a víc a už nám to nešlapalo jako na začátku. Nemohla jsem se dočkat, až budeme v Suchdole, tam se nám s manžou velmi líbí jedna nemovitost, a pak následuje krásná vesnička Prosenická Lhota. Opakoval se však loňský scénář. Já vím, že s0cketka nefňuká pro nic za nic a mrzelo mě, že má zase bolavé nohy a kdyčle a záda atd. a že nejde. Nekonečná cesta přes Luhy do Kosova (:-D jak Kosovu Horu nazvala s0c) nám trvala neuvěřitelně dlouho, a já se začala upínat k myšlence, že tam rovněž skončím. Bylo byto pro mě potupné, ale těch pár kilometrů jsme šly úmorné tři hodiny, takže jsem z toho byla otrávená a po pravdě řečeno, už mě za tu dobu taky začaly pěkně bolet nohy :-/.
V Kosově Hoře se dává razítko u piva, člověk chvíli hledá, který pivař mu ho vlastně dá :-)... Pak jsme se vydaly na náměstí volat odvoz. Děsně mě to hlodalo, už chyběl jen tajný punkt a cílové razítko, kilometrově zhruba jako z domova k s0cketce domů. Jenže představa, že to lepší už mám za sebou a ten nejhorší úsek před sebou, přičemž ten lepší jsme šly to tak dlouho, byla odpuzující :-(.
Ale prostě by to pro mě byla potupa, kdybych skončila 15-20 km před cílem. S0cketka si zařídila odvoz a nabídla, ža na mě v Prčicích počkají. "No, to si počkáte!" pomyslela jsem si, když jsem se vydala na poslední úsek.
Cestou se napojovaly další trasy pochodu, takže přibylo lidí. Letos tajná kontrola jinde - v Mezném. Konečně! A místo stanu proti dešti stan proti slunci :-). Nohy už o sobě dávaly vědět, přeci jen je znát, že tzv. prdlajs dělám. A závěrečný úsek od Jesenice opravdu nemám ráda, aspoň, že ty stereotypní louky letos nebyly podmáčené. Asi 5 km od cíle mi praskl puchýř na patě a na druhý na pravé noze o sobě dával vědět, že také co nevidět hodlá prasknout. Takže neskutečné pálení při došlapu a styl chůze pajdavý. Příště si zas vezmu běžecké boty místo trekových :-/! Už jsem to chtěla mít za sebou. Takové jsem měla optimistické předpoklady, když jsme dorazily do Neveklova a teď toto :-(. Abych někoho mohla předejít, musela jsem do kopřiv. Psychicky vydržet dětské vylomeniny a lhostejnost rodičů, to bylo vskutku náročné. Šourání se za rodinkami bylo nekonečné, už jsem nedoufala, že stihnu dojít v limitu (nebo že nikoho nezabiju), ale za chvíli jsem uviděla věž kostelů v Sedlci a Prčicích. Hurá!
Všude uzavírky a náměstí plné stánků a lidí. Obdržela jsem razítko "PRČICE -CÍL-", zlatý škrpál a jako bonus keramický škrpál vydaný k 50. výročí pochodu.
Všude stánky s dobrotami, dostala jsem na něco chuť, ale nemohla jsem se rozhodnout, co si dát, takže nakonec jsem si nedala nic. Stejně by mi bylo v autě blbě... Nemohla jsem se dovolat s0cketce, asi byla přetížená síť, ale nakonec jsme se našly u klobouků a nudlí :-). Dopajdaly jsme do Sedlce k autu, přiznávám, že už bych nešla ani kilometr navíc, což se mi nestává, byla jsem ale ráda, že jsem to nevzdala, ač jsem k tomu neměla v "Kosově" daleko, a tešila jsem se domů na své kluky. V autě jsem si konečně sundala obuv. Ještě jednou se omlouvám, s0cketko a D.!!! :-D Jako bonus jsem doma zjistila, že ačkoliv jsem celou dobu nesla v batůžku opalovací krém, nepoužila jsem ho a mám celkem hodně spálená ramena a krk. Au au au!
A ten keramický škrpál se mi moc líbí :-)!



3 komentáře:

Summer řekl(a)...

:-D mno jo, tak musím ještě víc trénovat, abych nefnukala ani druhou půlku a došla konečně až do cíle. Boty byly vtipný, ale nic si z toho nedělej, když musíš, tak musíš, hlavně, že to pomohlo :-) jsem vděčná, že jsi to se mnou v zase vydržela :-)

johari řekl(a)...

Já jsem vděčná, že jsi se mnou zase šla a žes to také vydržela ;-). Ten finiš ještě dopilujeme :-).

Doplnění pro všechny: keramický škrpál mám za to, že jsem ušla trasu Praha-Prčice a 1/2 mého zlatého škrpálu patří s0cketce, protože jsme šly téměř celou trasu spolu a mě děsně irituje, že mnozí ušli mnohem méně, než ona, a ač ani nešli z Prahy, botku P-P dostali :-/. Jít pochod P-P odjinud než z P, to postrádá smysl :-(.

Summer řekl(a)...

:) Hura, konecne mam aspon kus botky!